5. Totalita

Jedná se o druh diktatury prosazující úplné ovládnutí všech oblastí společenského života. Nenechává žádný prostor pro svobodné jednání a individualitu. Soukromý prostor minimalizuje a prostřednictvím moci vede společnost až k úplnému podrobení.

Je to například doba komunistického režimu. Totalitu nejlépe vystihují slova jako úplnost, jednotnost a celistvost.³

6. Morálka

Souhrn určitých příkazů, představ a pravidel v určité společnosti a době. Tento soubor dává lidem celkovou představu o správném chování ve společnosti, a podle toho se lidé řídí a hodnotí své jednání i jednání druhých. Mravní zásady se nedají vymáhat soudně a tím se liší od práva.

Podle T. Hobbese zajišťuje morálka „pokojné spolužití a svornost“. Vedle práva a etiky je morálka největším normativním systémem. ⁴

7. Diktatura

Je nedemokratická forma vlády, kde moc je v rukou diktátora, skupiny či strany. Mají monopol moci ve státě a to buď formou ústavních zákonu, nebo násilím. Diktatura má kořeny v orientální despocii a také v řecké tyranii.

Rozlišují se obvykle dvě formy diktatury:

• ústavní – koncentruje moc v mezi zákona a jejím smyslem je zrychlení procesů ve státě

• protiústavní – je neomezená a je sama sobě zákonem.⁵

8. Despotismus

Vychází z řeckého slova despotés, což znamenalo pána. Despotismus znamená neomezenou vládu bez ohledu na právní řády. Než–li formu vládnutí, znamená spíše způsob výkonu moci.

Despotismu lze účinně čelit úplnou samostatností soudů, kde soudce musí být zcela nezávislý a nesesaditelný.⁶

9. Totalitarismus

Jedná se o nedemokratickou formu vlády, kde vládnoucí skupina neuznává meze své pravomoci a ovládá veřejný i soukromý život.

Je to politický systém, který se neskrývá svým terorem a brutalitou. Totalita je charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie. Od autokracie se liší tím, že chce naprostou moc.

Totalitní stát je charakterizován jako stát, který:

• zcela ovládá ekonomiku,

• potlačuje svobodu slova,

• neuznává hranice své moci a svobodného jedince,

• vynucuje svou ideologii,

• má policejní kontrolu a sleduje občany.

Totalitarismus zcela popírá liberalismus, práva, svobody a politický pluralismus. ⁷

10. Svoboda

Možnost jednat podle vlastní vůle. Původně tento pojem znamenal společenské postavení člověka, který se o sebe dokáže postarat a je tedy nezávislý. Svoboda je schopnost volit bez nátlaku, možnost sám se rozhodovat a nést za své jednání odpovědnost. Rozlišuje se svoboda vnitřní a vnější.

Svoboda může být omezena například:

• gravitací,

• autoritou či státem,

• závislostí.⁸

1. Literární rešerše

Jedním z nejznámějších autorů knih týkajících se politických ideologií je Andrew Heywood. Jeho knihy jsou kritiky vysoce hodnocené, nesnaží se čtenářům danou problematiku jen přiblížit, ale pomáhá jim této problematice porozumět. Dalšími významnými autory na poli politických ideologií jsou Milan Lupták a Vladimír Prorok. Jejich publikace jsou rozděleny na dvě části, kde v první se zabývají problematikou příčin vzniku politických ideologií a druhá část je zaměřena na rozbor vývoje těch politických ideologií od starověku až po rok 1848. Blackwellova encyklopedie politického myšlení, která byla napsána téměř 120 odborníky, je jedna z nejvýznamnějších publikací týkajících se politologie a hlavních ideologických proudů.

Co se týče specifikace na, poli politických ideologií, jedním z nejvýznamnějších autorů o Německém nacismu je Quido Knopp, je to také autor několika dokumentů o Hitlerovi, za něž získal spoustu ocenění. Dále Noel O’Sullivan, který je autorem knih popisující vývoj fašismus. Neméně známými autory jsou ještě například Hannah Arendtová, Ernst Nolte, Robert O’Paxton.

2. Ideologie

   1. Liberalismus

      1. Počátky liberalismu

Slovo „liberální“ se užívalo již od 14. Století, kde toto slovo mělo mnoho významů. Nejdříve slovo „liber“ označovalo příslušníka třídy svobodných, dále označovalo také to, co bylo poskytováno zdarma.

Slovo liberalismus jako označení určitého politického stanoviska objevilo až na počátku 19. Století. Poprvé se toto slovo, jako určitý soubor politických idejí, použilo ve Španělsku v roce 1812. Až roku 1840 se slovo „liberalismus“ stalo známým po celé Evropě.

2. Klasický liberalismus

Klasický liberalismus byl prvním myšlenkovým proudem v rámci liberalismu. Opíral se o ideje, které se postupně formovaly v předchozích třech stoletích. Ideje klasického liberalismu byly důsledkem zhroucení evropského feudalismu a rozvoje třídní kapitalistické společnosti. Proto se klasický liberalismus často označoval za liberalismus 19. století. Za kolébku klasického liberalismu bylo Spojené království. Ideje klasického liberalismu měly vždy hlubší kořeny v anglosaských zemích, zejména právě ve Spojeném království a v USA, než v jiných částech světa. Ideje klasického liberalismu nabyly mnoha podob, tyto ideje však vykazují řadu společných znaků:

• Hlásí se k egoistickému individualismu – pohlíží na lidi, jako na bytosti racionálně sledující vlastní zájmy a schopné se do značné míry spoléhat jen na sebe.

• Chápání společnosti atomisticky – tzn. společnost tvoří soubor značně soběstačných jednotlivců.

• Víra v negativní svobodu – jednotlivec je svobodný, pokud si ho nikdo nevšímá, pokud do jeho života ostatní nezasahují nebo pokud ho ostatní k ničemu nenutí.

• Stát se chápe jako „nutné zlo“ – nutný je protože vytváří přinejmenším spořádané existence, zlem je proto, protože společnosti vnucuje jakousi kolektivní vůli a omezuje tak svobodu a odpovědnost jednotlivce.

3. Základní hodnota liberalismu

Základní hodnotou liberalismu je svoboda, což je podle liberálů nejvyšší individualistická hodnota. Tím se liší od zbylých demokratických politických názorů. Od anarchismu se liberalismus odlišuje tím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody. Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou.⁹

4. Spravedlnost

Liberálové sdílejí víru v rovnost příležitostí tzn., že každý by měl mít ve společnosti stejnou šanci stoupat nebo klesat. Také že sociální rovnost je nežádoucí proto, že lidé se nerodí stejní, mají různé schopnosti a dovednosti. Pro liberála rovnost znamená, že jednotlivci by měli mít stejné možnosti své nerovné nadání a nerovné schopnosti rozvíjet. ¹⁰

5. Stát

Liberálové tvrdí, že na základě svobodného jednání jedinců vznikne tolerantní společnost, kterou lze nazývat liberální stát, ale obávají se, že svobodní jednotlivci by mohli chtít ostatní lidi vykořisťovat, brát jim jejich majetek, nebo je dokonce zotročovat, pokud by to bylo v jejich zájmu. Také tvrdí, že naše svoboda vyžaduje, aby se ostatním bránilo do naší svobody zasahovat, a naopak svoboda ostatních vyžaduje, aby byli chráněni před námi. Svoboda tudíž může existovat jedině „v rámci práva“. Jak bylo řečeno Johnem Lockem, „kde není právo, není svoboda“. Základem svobody společnosti je, aby bylo zamezeno ji pošlapávat. Liberálové se domnívají, že tuto ochranu může poskytnout jen suverénní stát. Stát ztělesňuje zájmy svých občanů, a pokud se tyto dostanou do sporu, vystupuje jako neutrální rozhodčí. Liberálové ho považují jako neutrálního arbitra.

6. Ústavní vláda

Liberálové jsou přesvědčeni na jedné straně o potřebě vlády a na druhé straně v ní vidí riziko, které vláda ztělesňuje. Vláda vykonává moc a je hrozbou pro svobodu jedince. Liberálové se vždy obávali samozvaných vlád, kde je možno vládnout dle předsudků vládce. Proto volali po takzvané „ústavní vládě“. Ústavní vláda je omezena ústavou, což je soubor norem, povinností a práv. Ústava vymezuje moc a hranice vlády. ¹¹

2. Konzervatismus

   1. Počátky konzervatismu

V hovorovém významu má slovo konzervativní spoustu významů, jako např. umírněné nebo opatrné chování, konfekční nebo konformistický životní styl, obavy ze změny apod.

Slovo „ konzervatismus“ jako označení specifického politického stanoviska, či politické ideologie se začalo používat až počátkem 19. Století. Přibližně roku 1820 se jím označovala opozice vůči principům a duchu revoluce roku 1789. Konzervativní ideje se formovaly v reakci na zrychlující se tempo politických, sociálních a ekonomických změn, především symbolizovaných francouzskou revolucí.

2. Podoby konzervativního myšlení

Myšlení konzervativců nabývalo mnoho nejrůznějších podob, protože se přizpůsobovalo dosavadním tradicím a různým národním kulturám. Pro příklad., Britský konzervatismus v rozsáhlé míře čerpal z myšlenek E. Burka, který neodmítal slepě jakékoli změny, ale prosazoval uvážlivé odhodlání „měnit, aby bylo možno zachovat“. V Evropě, kde autokratické monarchie existovaly ještě i v 19. Století, vznikla značně odlišná a mnohem více autoritativní podoba konzervatismu, která proti sílícím reformním tlakům hájila monarchii a autokracii.¹²

3. Orientace konzervatismu

V politice je konzervatismus orientací na tradiční kulturní, ekonomické a politické hodnoty. Konzervativci odmítali velká myšlenková schémata, staví na empirických zkušenostech, a jsou proti prudkým společenským změnám buď proto, že současné poměry pokládají za dobré, nebo z obavy před poměry ještě horšími. Jsou skeptičtí k radikální proměně, k utopickým reformátorským teoriím, k liberální koncepci i k socialismu. Jejich základním přístupem v politice je pragmatismus. Sami konzervativci obvykle nepovažují konservatismus za politickou ideologii, ale spíš za "způsob myšlení či "životní postoj".

4. Tradice

U některých konzervativců je potřeba zachovávat ovlivněna náboženstvím. Například E. Burke věřil, že společnost je utvářena „zákonem toho, kdo nás stvořil“, čili tím, čemu říkal také „přirozený zákon“.¹³

Konzervativci si cení tradice také, protože v jednotlivcích i ve společnosti probouzí vědomí identity. Ustálené zvyky a praktické postupy každý snadno identifikuje: jsou důvěrně známě a uklidňují. Tradice tak v lidech vyvolává pocity „zakořeněnosti“ a sounáležitosti, které jsou o to intenzivnější, o co víc se opírají o minulost.

Proti změnám používali konzervativci celou řadu argumentů. Hlavním a neustále se opakujícím tématem konzervatizmu je obhajoba tradic a touha uchovat zavedené zvyky a instituce. Podle nich je třeba je zachovávat právě proto, že se jim podařilo přestát všechny historické zkoušky.¹⁴

3. Feminismus

Je to ženské hnutí, jehož cílem je zvýšit společenskou roli žen. Poukazuje na nadřazenost mužů a podřazenost žen ve většině společností. Ženská hnutí se snaží dosáhnout nejrůznějších cílů, jako například uzákonění volebního práva žen, rovnocenného přístupu ke vzdělání, zvýšení počtu žen ve významných veřejných funkcích a zrušení předpisů nařizujících určitou formu odívání.

Do 60. let 20. století se mělo za to, že rozdíl mezi pohlavím není politicky příliš významný. Pokud se uvažovalo o odlišných rolích mužů a žen, byly považovány za přirozené. Obě pohlaví často akceptovaly fakt, že společenská dělba práce je dána biologickými předpoklady. Ženy zůstávají v domácnosti z toho důvodu, že kojí a vychovávají děti, oproti tomu muži se díky své větší fyzické síle věnují práci mimo domov. Muži však později začali předpojatě usilovat o nezačlenění žen do politické scény.

Zhruba v polovině 19. století se ženské hnutí zaměřilo na volební právo žen. Toto období je označováno jako „první vlna“ feminismu. Hlavním požadavkem bylo, aby ženy měly stejná politická práva a právní postavení jako muži. Domnění bylo takové, že jestliže budou ženy moci volit, ostatní formy diskriminace rychle pominou. První vlna feminismu skončila uzákoněním volebního práva žen. Tento akt však v mnoha směrech oslabil a podlomil ženské hnutí. To, dosažením hlavního cíle ztrácelo sjednocení a inspiraci.

„Druhá vlna“ feminismu vycházela z faktu, že dosažením volebního práva žen se zcela nevyřešily problémy spojené s nerovností mužů a žen. Stále více bylo upozorňováno na osobní, psychologický a sexuální útlak žen. Druhým cílem ženského hnutí se stalo „osvobození žen“. Pro tento cíl bylo zapotřebí společenských změn.

Ženské hnutí se dostalo za hranice svých možností, protože feministických cílů bylo již dosaženo. Feminismus byl rozdělen do mnoha odnoží s odlišným základem, proto je dnes velmi těžké nalézt společný základ feminismu.¹⁵

4. Ekologismus

Ekologie studuje vztah mezi živými organismy a jejich prostředím. Postupem času se stal pojem ekologie politickým termínem, z důvodu, že ho využívala hnutí „zelených“. Pojmenování „zelení“ naznačovalo zájem o projekty týkající se životního prostředí. Později se touto tématikou začaly zabývat politické strany. Nejednalo se již pouze o myšlenku environmentalismu, ale také o konkrétní politiku. Environmentalismus jako takový označoval názor, že lidský život je v souladu s přírodou.

Objevovaly se také nové organizace typu Greenpeace a Přátelé země, které se zabývaly problémy vyčerpání zásob pevných paliv, znečišťování, kyselým deštěm, skleníkovým efektem, globálním oteplováním apod. Ekologové zformulovali nový soubor pojmů a hodnot, pomocí nichž lze chápat svět a vysvětlovat ho. Nelze říci, zda se jedná o pravici či levici. Heslem německých „zelených“ je „ani nalevo, ani napravo, ale vpřed“.

1. Vztah k přírodě

Tradiční ideologie jsou postaveny na myšlence, že v jejich centru je člověk. Vše je odrazem potřeb a zájmů lidí a lidé jako takový se snaží přírodu si podmanit, bojovat s ní a povznést se nad ní. Ekologové však berou člověka jako nedílnou součást přírody a lidé by měli být pokorní, a chovat se umírněně a ohleduplně.¹⁶

5. Socialismus

Vychází ze dvou předpokladů a to, že sociální spravedlnost je rovnost, nerovnost je nespravedlnost a soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k nerovnosti, proto musí být socializováno. Je to nejrozsáhlejší politická ideologie ze všech. Úplného socialismu je dosaženo až právě tehdy, kdy je nastolena úplná rovnost v beztřídní společnosti. Sovětský socialismus byl úzce spjat také s totalitarismem a despotismem.

Největším příkladem nadšení socialistů pro rovnostářství dává Čína a její kulturní revoluce v letech 1966-69. Mao Ce-tung zahájil radikální kampaň proti výsadám a nerovnosti, z obav, že se čínská revoluce vydává na cestu kapitalistickou.     

  První socialisté se domnívali, že lze této ideologie docílit jen revolučním svržením stávajícího politického zřízení, a proto se smířili s tím, že tuto revoluci bude doprovázet i násilí. Na straně druhé Marx a Engels počítali s proletářskou revolucí, ve které pracující masy svrhnou kapitalismus. Poté bude dočasné období diktatury proletariátu, v němž bude třeba ochránit revoluci proti kontrarevolučním útokům svržené buržoazie. Když se nakonec socialismus usadí, stát začne odumírat, jelikož v beztřídní společnosti nebude ani třídní útlak. 

První úspěšná socialistická revoluce proběhla ale až po jejich smrti, v roce 1917, kdy se v Rusku chopila moci skupina revolucionářů pod vedením Lenina a bolševiky. Přestože se nenaplnil marxistická vize, pro příští generace socialistických revolucionářů se stala vzorem.¹⁷