Vlády první republiky

Prvorepublikové volby: duben 1920, 1925, 1929, 1935. Systém poměrného zastoupení, mandáty se rozdělovaly ve třech kolech.

Často se vlády střídaly, jejich pády ale nebyly takovou tragédií, důležité bylo, udrží-li se stávající koalice. Za dvacetiletí republiky se vystřídaly čtyři typy vlád:

1918 - 1919 Všenárodní koalice (Kramář)

1919 - 1920 Rudozelená koalice (Tusar)

1920 - 1921 úřednická vláda

1921 - 1922 (Beneš)

1922 - 1926 Všenárodní koalice (Švehla)

1926 úřednická vláda

1926 - 1929 Panská koalice (Švehla, Udržal)

1929 - 1938 Široká koalice (Udržal, Malypetr, Hodža)

1938 úřednická vláda

Vláda všenárodní koalice - léta 1918 - 1919, 1922 - 1926. Vládu vytvářely nejsilnější čsl. strany.

Vláda rudozelené koalice - léta 1919 - 1920. Podíl čsl. socialistických stran (soc. dem., národní socialisté) a agrárníků.

Vláda občanské, též panské koalice - léta 1926 - 1929. Ve vládě nezastoupeny socialistické strany, zastoupeni v ní nejen Češi a Slováci (kromě luďáků), ale i Němci (němečtí agrárníci, křesťanští sociálové), ti do 1926 ve vládách nebyli. Masarykovi se tato vládní koalice tolik nezamlouvala, ale byla za první republiky nejstabilnější. Stabilita nebyla dána absencí socialistických stran, ale tím, že 2. pol. 20. let byla mezinárodně klidným obdobím a vláda měla demokratickou opozici, stabilita vlády i její zásluhou.

Vláda široké koalice - léta 1929 - 1938. V ní jak socialistické, tak nesocialistické strany, Češi, Slováci i Němci. Dochází až k Mnichovu - široká koalice často kritizována, nutno říci, že právem.

Strany stavěly stále stejné kandidáty. Šlo o cca 10 stran - velký počet na to, aby se někdo na něčem shodl, aby někdo nesl konkrétní zodpovědnost. Určité plusy - bez státních převratů se zde až do 1938 udržel demokratický režim, což bylo na východ od Rýna ojedinělé.

V odborné literatuře tomuto období nevěnováno mnoho pozornosti.

Byly-li poměry moc těžké a riskantní, aby strany nepřišly o voliče, přecházelo se raději na úřednické vlády. Ty překlenovaly hlubší vládní krize - 1920 - 1921 a 1926. Jmenovány presidentem, vzrůstá tak za nich jeho moc. Šlo o určité nedemokratické opatření, ale za úřednické vlády se již formovala vláda nová, úředníci jen museli vykonávat nepopulární opatření.

Předsedou úřednických vlád president zemské správy politické v Brně Jan Černý, zdatný úředník, který na sebe břímě odpovědnosti vždy vzal, když se situace uklidnila, loajálně odešel.

V září 1938 umění demokratického kompromisu končí, Hodžova vláda je v krizi, dle zvyklostí se zbavila odpovědnosti - jmenována úřednická vláda gen. Syrového. Ten vyhlásil mobilizaci, po Mnichovu abdikoval, hledalo se další řešení.

Opozice - za první republiky neexistovala loajální opozice, která by střídala vládu (vůbec nebyl, kdo by střídal vládu). Pouze neloajální opozice - strany krajní levice, pravice a německých nacionalistů.

Pětka

Mimoparlamentní orgán nezakotvený v ústavě, neformální orgán lídrů pěti vedoucích stran:

• Jiří Stříbrný - národní socialisté

• Antonín Švehla - agrární strana

• Alois Rašín - národní demokracie

• Jan Šrámek - lidová strana

• Rudolf Bechyně - sociální demokracie

Ne vždy se sešlo všech pět těchto mužů, občas docházeli jiní, základní sestava ale tato.

S mírnou nadsázkou lze říci, že Pětka vznikla již 28. 10. 1918, znovu se fakticky zformovala za Černého úřednické vlády (1920), plně se utvořila na poč. 1921 (období nemoci TGM).

22. 1. si TGM nechal zavolat K. Kroftu a sdělil mu, že bude ministrem zahraničních věcí a E. Beneš se stane nástupcem TGM na presidentském postu. 7. 2. 1921 toto Šámal řekl Benešovi. TGM se uzdravil.

Základním úkolem Pětky zabránit chaosu v mladém čsl. státě. Na papír to Pětka dala na jaře 1921, dokument není ale přesně datován. Dohoda obnovena po nástupu Benešovy vlády. Ujednání bylo, že se musí dohodnout a své kompromisní řešení prosadit v parlamentu.

Antonín Švehla: předseda agrární strany 1909 - 1933, nikdo takto dlouho žádnou stranu v Českých zemích nevedl a nedokázal vést. Odmítal funkce, odmítl i presidentství. Vlastní mu drsný způsob vyjadřování. Zemitý sedlák z Hostivaře, neměl žádné vyšší vzdělání - dělány na to vtipy, ne však před ním. Ve Stříbrného pamětech se píše, že byla-li řeč o něčem, čemu Švehla nerozuměl, do příště si to nastudoval. Stříbrný jej totiž přistihl, jak dočítá Tolstého.

Problém nastal v okamžiku jeho nemoci, to se ale ještě netýká první poloviny 20. let.

Otěže v Pětce držel celkem pevně, jeho autorita ostatními plně respektována a uznávána. Není řečeno, že nedocházelo ke sporům, ale vedoucí postavení je jasné.

Alois Rašín: ministr financí, jeho heslo „Pracuj a šetři“ znali již za první republiky, nikomu se příliš nelíbilo. V tomto ohledu byl dosti neústupný, nedělal příliš velké rozdíly mezi tím, kdo má a kdo nemá zásluhy o stát.

Za národní demokracii by měl být v Pětce Kramář, ten ale zhrzen po jednáních ve Versailles, proto posílá Rašína.

Jiří Stříbrný: enfant terrible první ČSR, inklinoval k pravoslaví. Poslanec vídeňské říšské rady, velmi dobrý novinář, výborný řečník. V době vlády Pětky se zdálo, že bude klíčovou osobností první republiky - mladší než ostatní, oblíbenec TGM, říkal mu i nepříjemné věci. Jeho kariéra však šla strmě dolů vlivem osobních i politických důvodů. V době vlády Pětky byl na vrcholu.

Libor Vykoupil: Portrét politika.

Jan Šrámek: ze všech mužů nejtěžší postavení - katolický kněz, lídr lidové strany, viz postavení lidovců po říjnu 1918. Přál si stát se premiérem, 1928 - 1929 krátce zastupoval A. Švehlu v době jeho nemoci. Švehla tvrdil, že Šrámka, potažmo lidovce, z vlády nikdo nedostane - povedlo se to až KSČ.

Šrámkův konec tragický jako u jiných mužů 28. října. Jeho historiografem Miloš Trapl z Olomouce.

Rudolf Bechyně: neměl tak pevné postavení jako ostatní. Nebyl silným vůdcem, vůbec nebyl předsedou sociální demokracie, ale měl za sebou úctyhodnou minulost. Lídrem strany za Rakouska-Uherska B. Šmeral, nedokázal se ale přizpůsobit nové situaci, Bechyně ho zastoupil.

Vynikající novinář (klasický vývoj od novin k politice), řečník, obávaný debatér, ministr v řadě čsl. vlád.

Mezi touto pěticí, a hlavně mezi jejich stranami, vážné rozpory. Dobře to věděli, stejně jako si byli vědomi, že nedohodnou-li se, ČSR dopadne špatně. Útočeno na ně z krajní levice i pravice.

V Pětce nenajdeme ani jednoho Slováka či Němce.

Nescházeli se v úředních prostorách, ale často v hotelích - Dobříš, u Wilsonova nádraží aj. Zprávy z jejich jednání se ven nedostávaly, nevedeny žádné zápisy. To co projednali museli prosadit ve svých stranách. V parlamentu měli většinu, dohodli-li se, bylo hlasování formalitou.

Bechyně prohlásil: „Pětka nemůže být nic více, a nechce být nic méně, než zástupcem parlamentu.“ Ten za první republiky neměl žádné oslavované postavení - jarmark - terčem častých invektiv.

Nejvíce byla Pětka trnem v oku KSČ, což souviselo s jejím vznikem 1921 - zásluhou Pětky došlo k potlačení generální stávky. Pětka byla v krajně levicovém tisku vnímána jako nástroj reakce, finančního kapitálu, který ovládá parlament a tím i celý stát.

Pětka vzniká v období Masarykovy nemoci, zprvu ji přivítal, stavěl se k ní kladně, to dáno i osobními vztahy s A. Švehlou, A. Rašínem - až na J. Šrámka měl TGM s jejími členy vřelé vztahy. Později se Masarykův vztah mění, Pětka je alternativou k Hradu, TGM k ní má výhrady - soupeření o vliv ve státě.

Horší byl E. Beneš - k Pětce kritický, oni jej také neměli rádi. Určitou dobu byl premiérem, jeho zásahy do domácí politiky vyvolaly četná nedorozumění. Beneš považován za odborníka na zahraniční politiku, dle Pětky i dalších pro politiku domácí nekompetentní.

Beneš nebyl členem Pětky, ač by to přivítal. Uvědomoval si, že nemůže zůstat mimo politické strany. Vstoupil k národním socialistům, 1926 byl u vyloučení J. Stříbrného.

Názor Peroutky coby hlavního komentátora doby se vyvíjel. Poté, co Národní strana práce prohrála 1925 volby, vnímal to Peroutka jako důsledek činnosti Pětky a napsal nelichotivý článek, pak jej to mrzelo. V Budování státu je již jiná charakteristika Pětky.

9. 12. 1925 A. Švehla předložil TGM složení nové vlády, za níž stála Šestka - Pětka rozšířená o živnostníky, ti ale neměli takový politický respekt jako zbývající strany, do jisté míry byli pod vlivem agrárníků. Šestka již není klasickou Pětkou, ani ve způsobu vládnutí. Důvodů několik - zdravotní stav A. Švehly a jeho prozíravé politické kroky, jiná politická atmosféra, zásadní přeskupení sil (1926 - vláda panské koalice), socialisté mimo vládu - je obtížné, aby tento orgán fungoval dál. Začaly narůstat i rozdíly mezi jednotlivými politickými stranami. Již není chaos, republika prožívá období šťastné existence.

Klady Pětky: prvotní cíl splněn, zabránila chaosu. Předtím všichni její členové měli jen opoziční zkušenosti, museli přejít do státotvorných pozic.

Stranická kázeň a vypěstování umění koaličního kompromisu. V 1. pol. 20. let Pětka mnohokrát držela čsl. stát, když jej nikdo jiný nedržel a ani držet nechtěl. V kritických chvílích byla páteří první republiky.

Zápory Pětky: nebyla ústavním orgánem, nedemokratický mechanismus ovládání státu (oligarchie). Zákulisní způsob vlády - na veřejnosti se sice hádali, v zákulisí se ale pokoutně domlouvali.

Do dalších let Pětka vštípila elitě státu tři věci, které byly první republice ke cti - umění dohodnout se za všech okolností, najít odvahu k nepopulárním rozhodnutím, přesvědčení o ceně mlčenlivosti - zachování mlčení, i když jsme osočováni za něco, za co nemůžeme.