I nvestice do restaurace

Pan Novák se rozhodl zvětšit svou restauraci, a proto musí provést přístavbu a rekonstrukci svého domu. Aby tuto investici mohl udělat, musí peníze uspořit zru­šením dovolené u moře a odkladem koupě nového auta. Jeho „utažení opasku" je podobné tomu, co podstupují domorodci, když suší ryby do zásoby místo toho, aby je hned snědli.

Uspořené peníze potom investuje pan Novák do zvětšení restaurace. Investice se mu ovšem vrátí, protože bude mít více hostů a bude mít vyšší tržby a zisky. Zvý­šení jeho zisků bude výnosem z jeho investice. Za ně si bude moci později koupit nové, možná lepší auto a dopřát si možná delší a lepší dovolenou u moře. Jeho odložená spotřeba se mu tedy v budoucnu víc než vrátí.

Příklad nám ukazuje, že investici předchází odložená spotřeba neboli úspory.

Někdy může být ten, kdo odkládá spotřebu, a ten, kdo uskutečňuje investici, jedna a táž osoba. V tržní ekonomice s rozvinutou dělbou práce však obvykle ti, kdo spoří, a ti, kdo mají investiční příležitosti, nebývají titíž lidé. Ti, kdo spoří, nemívají vždy investiční příležitosti, a proto své úspory zapůjčují těm, kdo investiční příležitosti mají - například tak, že ukládají své úspory do bank a banky je pak půjčují firmám s investičními příležitostmi.

I nvestice do chemického závodu

Lidé neutrácí celé své příjmy, nýbrž část z nich spoří - například proto, aby mohli v budoucnu podporovat své děti na studiích, aby měli větší finanční zajiště-

Kapitál a investice

n í ve stáří nebo v nemoci, nebo prostě proto, aby získali úroky. Jejich úspory před­stavují odloženou spotřebu.

Banky, do nichž lidé své úspory ukládají, je půjčují těm, kdo mají investiční příležitosti. Firma Chemicals má dobrou investiční příležitost - chce založit nový závod na výrobu syntetického kaučuku, po kterém je na trzích poptávka. Vezme si úvěr u banky, postaví za něj budovy, přístupové komunikace, nakoupí strojní zařízení, nutné zásoby surovin a zahájí výrobu. Z tržeb splácí úvěr a úroky bance, která tyto peníze vyplácí lidem vybírajícím si své vklady a úroky na nákupy spotřebních statků. Dlouho svou spotřebu odkládali, nyní si ji koneč­ně mohou dopřát i s úroky. Tito lidé svými úsporami vytvořili zdroje pro inves­tiční projekty takových firem, jako je Chemicals. Jejich odložená spotřeba umožnila, aby firma mohla uskutečnit kapitálovou investici a aby vznikl nový závod na výrobu kaučuku.

Příklad nám ukazuje, že „akt investování" a „akt spoření" bývá většinou oddělen. Proto se vyvinul trh zapůjčitelných fondů, který oba tyto „akty" tvorby kapitálu spo­juje. Lidé část svého důchodu uspoří (obdobně některé firmy část svých příjmů spoří) a své úspory uloží v bankách, nebo za ně nakoupí cenné papíry (například dluhopisy). Tak vzniká nabídka zapůjčitelných fondů. Firmy, které chtějí investovat, zas vytvářejí poptávku po zapůjčitelných fondech: zapůjčují si tyto fondy tak, že si berou půjčky v bankách nebo prodávají své cenné papíry.

Kapitál nabývá různých forem a můžeme jej zhruba rozdělit do čtyř skupin.

• fixní kapitál - kapitálové statky dlouhodobého použití, jako jsou budovy, komunikace, stroje, dopravní prostředky nebo Robinsonův člun,

• zásoby - zboží na skladě, zásoby materiálu a polotovarů, zásoba sušených ryb domorodého kmene,

• technologie - složité výrobní postupy, jejichž objevení vyžaduje investice do výzkumu,

• lidský kapitál - nahromaděné znalosti lidí, získané zejména studiem.

Obrázek 13-2 nám znázorňuje vztah mezi investicí a kapitálem. Kapitál je stav (budov, strojů, zásob, znalostí), investice je tok, který doplňuje, popřípadě zvětšuje

stav kapitálu. Kapitál se výrobou opotřebovává, a je proto nutné, nemá-li jeho stav poklesnout, jej novými investicemi stále obnovovat. Je-li tok nových investic větší než opotřebení kapitálu, stav kapitálu roste (podobně jako roste hladina vody ve vaně, je-li přítok vody silnější než její odtok).

Zde je užitečné odlišit hrubé investice a čisté investice. Hrubé investice jsou veške­ré investice (na obrázku je vidíme jako „přítok vody"). Ty se zčásti použijí na obnovu opotřebovaného kapitálu a zčásti na zvětšení stavu kapitálu. A právě tu část investic, která zvětšuje stav kapitálu, nazýváme čistými investicemi.

čisté investice = hrubé investice - opotřebení kapitálu

Kapitál a úrok

Jsou-li hrubé investice větší než opotřebení kapitálu, vznikají čisté investice, které zvyšují „hladinu" v pomyslné „vaně kapitálu".

Obr. 13-2 Kapitál a investice - Vztah mezi kapitálem a investicemi je podobný jako vztah mezi stavem a tokem vody. Investice vytvářejí kapitál a obnovují jeho opotřebení.

Je přitom ošidné pokoušet se vymezit kapitál konkrétními druhy zboží. Kam napří­klad zařadit auto, které si koupil majitel pekárny na rozvážení pečiva? Přes týden s ním rozváží pečivo a o víkendech s ním jezdí s rodinou na chatu. Totéž auto je přes týden kapitálovým statkem a o víkendech spotřebním statkem. Kdyby si Robinson postavil člun jen proto, aby se na něm mohl projíždět a kochat se krásou svého ostrova pohle­dem z moře, nebyl by člun kapitálem, nýbrž spotřebním statkem. On si jej však posta­vil proto, aby s ním lovil ryby a aby zvýšil produktivitu své práce při lovu ryb, a proto je člun kapitálem.

13.2

ÚROK A MÍRA ČASOVÉ PREFERENCE

Úrok je nájemní cenou zapůjčitelných fondů. Platí jej ti, kdo chtějí investovat, těm, kdo spoří. Jak velký úrok požaduje ten, kdo spoří? Jak velký úrok musí dostat, aby odkládal svou spotřebu? A musí vůbec dostat nějaký úrok? Lidé přece spoří na horší časy - cožpak nebudou spořit i při nulovém úroku?

Úrok a míra časové preference

Spoření znamená odložení dnešní spotřeby do budoucna, či jinak řečeno, zřeknutí se dnešních statků ve prospěch budoucích statků. Představte si, že byste vyhráli nové auto a že byste dostali na vybranou: dostat jej dnes nebo až za rok. Jistě byste řekli, že jej chcete dnes. Ale proč vám není lhostejné, dostanete-li jej už dnes nebo až za rok? Pro­tože jste netrpěliví— nemůžete se dočkat, až s ním budete jezdit. Skutečně, většina lidí má tuto vlastnost - netrpělivost ve spotřebě. Tím lze vysvětlit, proč preferují dnešní statky před budoucími statky. Této preferenci dnešních statků před budoucími statky říkáme též časová preference. Existence časové preference je příčinou toho, že lidé musí dostávat úrok, mají-li odkládat spotřebu do budoucna.

Autorem této teorie kapitálu a úroku byl Rakušan Eugen Bohm-Bawerk (Pozitivní teorie kapitálu, 1889). Dále ji rozpracoval Američan Irwing Fisher (Teorie úroku, 1930), který též zavedl pojem časová preference.

Ukažme si nejprve na jednoduchém příkladu vztah mezi úrokem a časovou preferencí.

P ůjčka obilí

Pan Svoboda měl dobrou sklizeň obilí. Jeho soused však měl sklizeň horší, a proto jej přišel požádat o půjčku deseti pytlů obilí, kterou slibuje vrátit za rok.

Pan Svoboda však preferuje dnešní obilí před budoucím obilím. Dnešní obilí pro něho představuje dnešní spotřebu - kdyby prodal 10 pytlů obilí na trhu, mohl by si koupit nový televizor, kdežto půjčí-li obilí sousedovi, bude si moci koupit televizor až za rok. Předpokládejme, že pan Svoboda dokáže ocenit užitky dnešní­ho i budoucího obilí určitými čísly. Dnešní pytel obilí ocení číslem 100 a budoucí pytel obilí ocení číslem 98. Jinak řečeno, pro pana Svobodu je pytel obilí za rok o zhruba dvě procenta méně užitečný než dnešní pytel obilí. Toto jeho ocenění dnešního a budoucího obilí odráží jeho „časovou preferenci", která je založena na netrpělivosti spotřeby.

Nechce-li být pan Svoboda půjčkou poškozen, musí být pro něho užitek budou­cích X pytlů obilí, které mu soused za rok vrátí, větší nebo alespoň stejný jako uži­tek dnešních deseti pytlů obilí:

Pan Svoboda nevymění větší užitek za menší - nedá dnešní obilí za stejné množství obilí budoucího. Bude chtít přinejmenším vyrovnat užitky dnešního a budoucího obilí - bude proto od souseda požadovat, aby mu za rok vrátil větší množství obilí, než jaké mu dnes půjčuje. O kolik větší? To nám ukazuje následu­jící nerovnice, jejíž levá strana udává, jak pan Svoboda oceňuje dnešní obilí, a pravá strana udává, jak oceňuje budoucí obilí. X je počet budoucích pytlů obilí, které bude chtít pan Svoboda za rok vrátit:

Kapitál a úrok

Ř ešením nerovnice pan Svoboda dojde k závěru, že počet za rok vrácených pytlů musí být alespoň 10,2. Jinak odmítne půjčku poskytnout. Oněch 0,2 pytle obilí je úrok. Jinak řečeno, pan Svoboda je ochoten půjčit sousedovi obilí na roční úrokovou míru 2 %.

V našem příkladě je míra časové preference pana Svobody 1,02 a úroková míra, kterou požaduje, je 0,02 neboli 2 %.

P říklad nám ukazuje rozhodování člověka, který spoří a půjčuje. Jeho rozhodování začíná oceněním současných a budoucích statků a porovnáním těchto ocenění. Ocení-li současné statky číslem A a tytéž, ovšem budoucí, statky ocení číslem B, pak poměr A : B udává jeho míru časové preference. Obecně řečeno, míra časové preference udává, kolikrát oceňuje člověk dnešní statky více než statky budoucí.

Úroková míra je určena mírou časové preference:

kde A/B je míra časové preference a r je úroková míra.

1 3.3

NOMINÁLNÍ A REÁLNÁ ÚROKOVÁ MÍRA

V předchozím příkladě jsme zkoumali naturální půjčku - půjčku obilí. Takové půjč­ky ovšem nejsou příliš obvyklé, daleko obvyklejší jsou peněžní půjčky. Peněžní půjčka se však od naturální půjčky v jednom ohledu velmi liší.

P ůjčka peněz

Navažme na předchozí příklad, ale předpokládejme nyní, že soused nežádá pana Svobodu o půjčku deseti pytlů obilí, nýbrž o půjčku 10 000 Kč. Pro pana Svobodu je poskytnutí peněžní půjčky spojeno se dvěma úvahami. První úvaha je stejná jako u půjčky obilí: jeho míra časové preference je 1,02, proto bude poža­dovat úrokovou míru 2 %.

D ruhá úvaha je spojena s očekávanou inflací. Předpokládejme, že očekávaná inflace zvyšuje ceny v průměru o 10 % ročně, jinak řečeno, znehodnocuje peníze o 10 % ročně. V tom spočívá rozdíl mezi půjčkou obilí a půjčkou peněz. Zatímco u půjčky obilí vrací soused panu Svobodovi obilí stejné kvality, jaké si vypůjčil, u peněží půjčky tomu tak není. Inflace způsobuje, že peníze, které dlužník vrací, nejsou stejnými penězi, jaké si vypůjčil. Mají menší kupní sílu - koupí se za ně méně zboží než dříve. Proto pan Svoboda požaduje vrácení většího množství peněz, než jaké půjčil. Chce, aby mu úrok kompenzoval také znehodnocení peněz.

Nominální a reálná úroková míra

J e tudíž ochoten poskytnout peněžní půjčku minimálně na 12 % úrokovou míru, protože 2 % mu kompenzuje jeho časovou preferenci a 10 % mu kompenzuje znehod­nocení peněz. Půjčí 10 000 Kč, pokud bude soused ochoten za rok vrátit 11 200 Kč. A soused, který si je rovněž vědom toho, že očekávaná inflace je 10 %, bude ocho­ten toto znehodnocování peněz do úrokové míry zahrnout.

Příklad ukazuje, že v případě peněžních půjček je úroková míra složena ze dvou částí: první část odškodňuje věřitele za to, že odkládá spotřebu do budoucna, a druhá část mu kompenzuje znehodnocení peněz.

Z tohoto důvodu rozlišujeme nominální a reálnou úrokovou míru. Nominální úroková míra je úroková míra placená z peněžní půjčky. Reálná úroková míra je očištěná od inflace. Platí:

nominální úroková míra = reálná úroková míra + očekávaná míra inflace

Nominální úrokovou míru od reálné úrokové míry odlišil Irwing Fisher (Teorie úroku, 1930), který také poprvé formuloval tuto rovnici. Podle něho se nazývá Fishe­rova rovnice.

Tento vztah mezi nominální úrokovou mírou, reálnou úrokovou mírou a mírou infla­ce ovšem nebývá splněn v každém okamžiku. Prosazuje se spíše jako dlouhodobá ten­dence. V zemích, kde došlo k náhlému zvýšení inflace, trvá nějakou dobu, než se inflač­ní očekávání promítnou do nominální úrokové míry.

Míry inflace a nominální úrokové míry

Tabulka ukazuje, že existuje jistá korelace mezi mírou inflace a dlouhodobou nominální úrokovou mírou. Údaje jsou za rok 1997.

Země	Míra inflace (%)	Dlouhodobá úroková míra (%)
Francie	1,2	5,6
Rakousko	1,2	5,7
Německo	1,6	5,7
V. Británie	1,8	7,2
Itálie	1,8	7,0
Řecko	5,4	9,6
ČR	8,5	15,3
Slovinsko	9,4	12,5
Polsko	14,0	30,0
Maďarsko	18,0	26,0
Bulharsko	56,0	56,5

Tabulka 13-1

Pramen: Prague Securities

Kapitál a úrok

13.4

NABÍDKA ZAPŮJČITELNÝCH FONDŮ (ÚSPORY)

Zapůjčitelné fondy (zápůjční kapitál) jsou úspory, které člověk (firma) nabízí k zapůjčení jinému. Mohou mít mnoho různých podob. Nejběžnější jsou bankovní půjčky. Banky shromažďují úspory lidí a firem a pak je nabízejí jako půjčky investo­rům. Jinou formou zapůjčitelných fondů jsou dluhopisy. Dluhopis je cenný papír, který je nástrojem pro vypůjčování. Slibuje svému majiteli, že mu bude vynášet úrok. Ti, kdo si chtějí vypůjčit, prodávají dluhopisy, a ti, kdo spoří, je za své úspory nakupují.

Nabídka zapůjčitelných fondů je funkce, která nám ukazuje závislost úspor na úro­kové míře. Proto mluvíme též o funkci úspor. Podívejme se, jak se tato funkce formuje.

Viděli jsme, že reálná úroková míra je určena mírou časové preference. Míra časové preference člověka se ale mění s velikostí jeho úspor. Podívejme se na míru časové pre­ference pana Svobody.

M íra časové preference a velikost úspor

Spoří-li pan Svoboda 10 000 Kč, míra jeho časové preference je 1,02. Ale co kdyby chtěl soused půjčit jedenáct, dvanáct nebo třináct tisíc? Míra časové preference pana Svobody nebude stále stejná. Když půjčí 11 tisíc, bude muset odložit nejen koupi nového televizoru, ale i koupi nové bundy. Když půjčí 12 tisíc, bude muset odložit také nákup nových bot, které však dost nutně potřebuje. Uspoření každého dalšího tisíce mu činí stále větší svízel. Stále více totiž naráží na hranice spotřeby, která je pro něho nezbytná a jejíž odložení do budoucna je pro něho stále obtížnější.

Tabulka ukazuje míru časové preference pana Svobody u různě vysokých úspor.

Úspory	Míra časové preference
5 000	1,00
6 000	1,002
7 000	1,005
8 000	1,01
9 000	1,015
10 000	1,02
11 000	1,028
12 000	1,04
13 000	1,055
14 000	1,075

Při nulovém úroku je pan Svoboda ochoten spořit 5 000 Kč - protože spoří na stáří. Šestý tisíc však bude spořit jen při úrokové míře alespoň 0,2 %. Při úrokové míře 1 % bude ochoten spořit 8 000 Kč. A tak dále, jak ukazuje tabulka.