3. Efektivnost nebo rovnost (přerozdélovací procesy V ekonomice)

Rozvrstvení společnosti z hlediska důchodů ovlivňuje úroveň spo­třeby občanů. Některým jedincům příjmy umožňují vysokou životní úroveň a jiným nedokážou zajistit základní životní potřeby. Měřít­kem pro rozdělení důchodů je proto i tzv. míra chudoby. Ta umožňuje specifikovat tu část obyvatelstva, u něhož příjem domácnosti nedosahuje v absolutním vyjádření určité úrovně, nazývané hrani­ce chudoby. Jde o práh na křivce příjmu (majetku), pod kterým je nerovnost vnímána jako sociálně neakceptovatelná. Stanovení hra­nice chudoby je v zásadě politickým rozhodnutím.

Hranice chudoby je měře­na:

1. V kontextu příjmů, kdy indikátorem je hranice zákonné chu­doby. Domácnosti, které mají příjem pod hranicí životního minima, mají nárok na výplatu dávek sociální péče a státní sociální podpory.

2. Podle koncepce relativní deprivace (ztráta, zbavení, nedostatek něčeho; strádání z nedostatku smyslových podnětů; dlouhodobý nedostatek tělesných a psychických potřeb) je vytvářen index depri­vace, ve kterém člověk hodnotí svoji životní situaci ve srov­nání s jinými lidmi nebo skupinami jako nepříznivou. Chu­doba je chápána jako situace, která je jedinci či domácnosti vnucena, není tedy osobní volbou.

3. Jako subjektivní názor lidí na výši příjmu, který jim zabez­pečuje uspokojení základních potřeb.

Chudoba představuje morální zrcadlo společnosti. Při řeše­ní tohoto problému byly použity dva přístupy:

• Realizace takových politických praktik, které mají vykoře­nit specifické příčiny chudoby ve společnosti.

• Vytváření sociálních programů a systémů, které umožňují udržet příjmy obyvatelstva na společností uznané úrovni.

Sociální stát

Jejich vyústěním je vznik tzv. sociálního státu (Welfare State). To znamená státu blahobytu, ve kterém vláda potlačuje tržní síly, aby ochránila jednotlivce před přesně vymezenými náhodnými udá­lostmi a zabezpečila lidem minimální životní úroveň.

V současné době sociální stát poskytuje záchranou lidem, kteří jsou dočasně nebo trvale neschopni zajistit si přiměřené dů­chody. Prostřednictvím státních orgánů a institucí:

1. Garantuje základní příjem pro každého jedince a rodinu na úrovni životního minima.

2. Poskytuje sociální dávky, které mají zajistit přiměřenou úroveň sociálního bezpečí.

3. Zajišťuje poskytování veřejných sociálních služeb (škol­ství, zdravotnictví) pro všechny občany.

Dva koncepty rovnosti

Všechna tato opatření mají podporovat rovnost jedinců, která je chápána jako rovnost příležitostí nebo rovnost výsledku. Zásadu rovnosti příležitostí (liberální koncept) zajišfuje stát tím, že pro­střednictvím vzdělávání a kompenzací individuálních handicapů, vyrovnává šance slabších. Jde o idealizovanou představu, která není v praxi plně realizovatelná. Koncept rovnosti výsledku (předsta­va socialistů) má zajistit uspokojení potřeb všech občanů redistri­bucí společenských zdrojů. Rovnost „každému podle jeho potřeb" se v sociálních státech modelově prosazuje zejména ve zdravotnic­tví. Oba principy jsou financovány prostřednictvím přerozdělová­ní prvotních důchodů, kdy vláda některým jednotlivcům odebírá peníze a dává je jiným.

Přerozdělovací procesy

Redistribuce důchodů svými náklady a výnosy ovlivňuje ekonomickou efektivnost společnosti. Přínosem není jen větší rovnost v příjmech jednotlivců, ale i zvyšování konkurenceschopnosti a mo­bility pracovních sil (státní podpora školství a rekvalifikací) a do­stupná zdravotní péče. Výsledkem těchto aktivit je větší rovnost příležitostí na trhu práce. Přerozdělovací procesy mají i negativní důsledky, protože většinou oslabují podněty k práci a podnikání (životní minimum je státem garantováno), jejich technické prove­dení je spojeno s neproduktivními výdaji na chod státního aparátu. Vysoké daňové zatížení důchodů zvyšuje spotřební výdaje obyva­telstva, snižuje jeho sklon k úsporám a celkově narušuje alokační funkci trhů. Dilema mezi rovností a efektivností je vždy řešeno jako politický problém.

Boj proti chudobě je veden ve všech zemích a má různé for­my. Mezi nejčastěji používané patří:

• Zákonná minimální mzda. Cílem tohoto sociálního institu­ tu je zaručit existenční minimum a omezit nekalou soutěž ve formě výplaty příliš nízkých mezd.

• Sociální zabezpečení. V ČR je tvoří relativně samostatné a principiálně odlišné systémy - sociální pojištění, státní sociální podpora a sociální pomoc.

Strana 11 (celkem 11) Zpracoval M 2/8/2026