Americké bezpečnostní strategie Hromadná odveta

 

  V době, kdy měly Spojené státy monopol na jaderné zbraně, či Sovětský svaz byl teprve na počátku budování jaderného arzenálu, mohly USA svého dominantního postavení využít. Protože Sovětský svaz a jeho satelity měly obrovskou početní převahu v konvenčních zbraních, bylo nutné se na případný komunistický útok připravit. O zastavení přímého útoku se měly postarat konvenční jednotky evropských členů NATO. Na Spojených státech pak bylo vést mohutný jaderný úder (tzv. koncepce „meče a štítu“).

Na lisabonském setkání Rady NATO, v únoru 1952, se rozhodlo o konkrétním plánu konvenčního vyzbrojení zemí NATO. Tím mohla být realizována koncepce předsunuté obrany. Ta spočívala ve schopnosti zastavit sovětský útok a čekat na americký zásah. V roce 1955 byla přijata do NATO Spolková republika Německo. Tím se stala obrana Západní Evropy ještě pevnější. Stejně jako Evropané byli schopni plnit úlohu „štítu“, i Američané museli plnit svou funkci jaderného „meče“.

V roce 1952 uskutečnili Američané první úspěšný pokus s vodíkovou pumou, doposud nejničivější zbraní. S příchodem nového prezidenta Eisenhowera do Bílého domu, v lednu 1953, se stal novým ministrem zahraničí J.F. Dulles. Ten se obával zapletení amerických vojáků do regionálních konfliktů (strašila ho nová Korea). Jako možnost vyhnout se jim se nabízela dostatečná síla jaderných zbraní, kterou by USA disponovaly a zastrašily pak jakéhokoli protivníka. Tato myšlenka získala u Eisenhowerovy administrativy podporu a pod označením „hromadná odveta“ se stala strategickou koncepcí Západu. K jaderné válce tedy nemělo dojít, protože nebezpečí masivní americké jaderné odpovědi mělo být dostatečně varující.

V roce 1957 však vypustil SSSR první raketu nové třídy – mezikontinentální balistickou řízenou střelu – která sice nenesla jadernou hlavici, ale kosmickou sondu Sputnik, nicméně byl to důkaz toho, že SSSR disponuje zbraní, která je schopná zasáhnout území Spojených států. Do této doby byly USA nezranitelné. Obava Američanů ze Sputniku vzbudila některé obavy i u západních mocností, zda budou za této nevýhody Američané ochotni bojovat za své spojence. Částečné uklidnění mohlo přijít začátkem roku 1958, kdy Američané vyzkoušeli svou první raketu tohoto typu.

Hlavní výhradou vůči koncepci „hromadné odvety“ byl problém, za jakých okolností skutečně Američané tento úder uskuteční. Bude důvodem útoku například sovětská diverze v zemích třetího světa? Největším nedostatkem této strategie byla tedy obrovská nepružnost. Úder neměl alternativu. Spojené státy by musely, po posílení sovětského jaderného arzenálu, rozpoutat jadernou válku. A pokud by v případě sovětské diverze nezaútočily, znamenalo by to, že tato strategie existuje pouze na papíře a v projevech – to by znamenalo popření celé strategie.

V 60. letech nebylo možné SSSR zastrašovat způsobem, jako v době amerického jaderného monopolu. Nemožnost existence alternativy mezi masivním úderem a nečinností odsoudily tuto koncepci k zániku.