Pružná reakce

 

Postupné vyrovnávání jaderné síly obou supervelmocí a slabiny koncepce „hromadné odvety“ přinesly nutnost hledat novou strategii pro západní mocnosti. S  nástupem Kennedyho, v lednu 1961, se začal zdůrazňovat význam konvenčních zbraní. Jeho administrativa, v čele s ministrem obrany McNamarou, připravila novou strategickou koncepci, která byla nazvána „pružnou reakcí“. Oproti „hromadné odvetě“ měla tu výhodu, že umožňovala pružně reagovat na vývoj událostí. Spojené státy tedy nemusely v případě ohrožení okamžitě použít jaderné zbraně, ale konvenční síly. Pružně se pak v případě potřeby mohlo přejít k použití jaderných zbraní.

Na první pohled vypadá tato koncepce téměř bezchybně. Západní mocnosti však k ní měly obrovské výhrady a nebyly vyhlídky na to, že by se mohla stát koncepcí oficiálně uznanou celou Severoatlantickou aliancí. Prvním problémem byla cena, jakou bylo nutné za tuto koncepci zaplatit. Znamenala nutnost dalších výdajů na konvenční síly.

Evropským mocnostem v NATO se navíc nelíbilo, že rozhodnutí, kdy by se konflikt změnil z konvenčního v jaderný, je pouze na rozhodnutí Spojených států. Evropané měli obavu, že Spojené státy nebudou ochotné riskovat použití jaderných zbraní, aby přivodily sovětský jaderný protiúder proti území USA.

Existovalo mnoho nezodpovězených otázek a v konečném součtu se tak "hromadná odveta" zdála spoustě evropských zemí být lepší variantou. Nicméně v prosinci 1967 byla koncepce "pružné reakce" přijata Radou NATO jako nová strategická koncepce Severoatlantické aliance.

 

Vzájemně zaručené zničení - mad

 

          Sovětský svaz byl v 60. letech schopen svým jaderným potenciálem zničit protivníka. Americký jaderný monopol byl dávno minulostí a nemohl sloužit jako jednostranné odstrašení SSSR.

V roce 1961 přišel Kennedyho ministr obrany Robert McNamara s novou koncepcí tzv. „vzájemně zaručeného zničení“, známou pod zkratkou MAD (jinak anglické slovo „mad“ znamená v překladu „šílený“). Podle této koncepce je základní myšlenkou tato McNamarova úvaha: odstrašují-li se dva protivníci, kteří mají jaderná zařízení, nelze to zajistit jinak, než že je každá strana přesvědčena, že může přestát první úder tak, aby jí zůstalo dost zbraní, kterými by mohla protivníkovi způsobit nepřijatelné ztráty.

V praxi to znamenalo, že žádná z velmocí nebude riskovat jadernou válku, protože by to přineslo i její zkázu. Zaručovala tedy patovou situaci.

Problémem této strategie byla její nepružnost. Jaderné zbraně se vyráběly pouze proto, aby byly odstrašením protivníka. Tato situace byla potenciálně nebezpečná pro pevnost Severoatlantické aliance. V 60. a 70. letech však byla považována za jakési východisko. Problémem však byla velká převaha konvenčních sil na straně SSSR a jeho satelitů.

Mezi silné zastánce této strategie patřila Margaret Thatcherová. Proti ní se stavěl například Henry Kissinger, který ji označil za nihilistickou. Nejvýznamnějším odpůrcem byl americký prezident Ronald Reagan. Ten měl vizi světa bez jaderných zbraní a koncepce MAD byla pro něj naprosto nepřijatelná. Proto přišel s alternativou – projektem SDI.