Publikace právních předpisů

Oficiální text právních předpisů se uveřejňuje ve Sbírce zákonů. Ta vychází periodicky v tzv. částkách.

Systém práva - základním kriteriem dělí je druh společenských vztahů,který příslušný

druh práva upravuje. Právo rovněž dělíme na právo veřejné a soukromé.

1. Právo veřejné - upravuje ty vztahy v nichž stát vystupuje jako nadřazený nositel moci

vůči ostatním osobám, . jimž jsou uloženy povinnosti. Patří sem:

1.1 – právo ústavní - obsahuje normy o uspořádání státu, rozdělení moci ve státě mezi moc

zákonodárnou, výkonnou a soudní a úpravu základních lidských práv a svobod

1.2 – právo správní - osahuje úpravu činnosti orgánu státní správy a přestupkové právo

a správní řízení – říká se mu právo každého dne

1.3 – právo finanční - – upravuje oblast určování a placení daní a poplatků

1.4 – právo trestní - vymezuje jednání, které se považuje za trestné činy ( hmotné ) a činnost

orgánů činných v trestním řízení ( procesní )

2. Právo soukromé – upravuje společenské vztahy na základě rovného postavení účastníků.

Do 31.12.2013 sem řadíme právo občanské ( jehož hlavním pramenem je občanský

zákoník), právo rodinné ( jehož hlavním pramenem je zákon o rodině), právo obchodní

( jehož hlavním pramenem je obchodní zákoník) a právo pracovní ( jehož hlavním

pramenem je zákoník práce).

Od 1.1.2014 jde prakticky o právo občanské,které v sobě nově zahrnuje dříve samostatné

právo občanské, rodinné a obchodní. Nový občanský zákoník upravuje jako samostatnou

část právo rodinné, dále pak práva absolutní ( věcná) a relativní ( závazková) a to

včetně obchodních závazkových vztahů.

Občanské právo upravuje majetkové vztahy občanů a právnických osob, vztahy

osobnostní ( ochranu osobnosti a lidské integrity) a vztahy osobnostně majetkové ( např.

autorské právo).

Mezi soukromé právo je řazeno též právo pracovní, které upravuje vztahy mezi

zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu práce a vztahy s nimi bezprostředně

související. Vzhledem k tomu, že však pracovní právo obsahuje určité prvky nerovnosti

účastníku, někteří teoretici je označují jako právo hybridní.

Shora uvedená práva nazýváme rovněž jako práva hmotná.

Zvláštním druhem práva jsou procesní práva – tj. občanské soudní řízení ( občanské soudní řízení, civilní řízení), které upravuje činnost soudů při řešení sporů z práva občanského a pracovního a trestní právo procesní (trestní řízení), které upravuje postup orgánu činných v trestním řízení.

Právní normy - právní norma je pravidlo chování vyhlášené státem, jehož dodržování také stát zabezpečuje.

Právní teorie rozlišuje celou řadu dělení právních norem právních norem.

Právní normy rozdělujeme např. na

a) opravňující - opravňují nás k určitému jednání ( např. nahlížet do spisů, sjednat smluvní pokutu, vydědit potomka atd.)

b) zavazující - zavazují nás určitým způsobem jednat. Zavazující normy dělíme dále na normy zakazující – ty zakazují určité jednání ( např. obtěžovat souseda hlukem, držet bez povolení střelnou zbraň atd.) a přikazující ( např. platit daně, dodržovat předepsanou rychlost atd.)

Podle použité legislativní techniky dělíme právní normy na

a) taxativní - obsahující úplný výčet podmínek svého uplatnění ( např. okruh výpovědních důvodů při výpovědi dané zaměstnavatelem z pracovního poměru, důvody vydědění, způsoby sepsání závěti).

b) demonstrativní - upravuje podmínky jejího použití jen příkladmo ( v textu normy jsou podmínky uvozeny zpravidla slovy zejména, především, například ...)

Podle závaznosti dělíme právní normy:

a) kogentní - bezvýhradně závazné, nepřipouštějící odchylky. Upravují se jimi vztahy, které jsou v zájmu společnosti zvlášť důležité. Kogentní povahu mají normy práva ústavního, správního, trestního a finančního, ale i některých jiných předpisů ( např. smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu apod.)

b/ dispozitivní - použije se jen tehdy, jestliže si účastníci své vztahy neupravili jinak. Dispozitivní je většina ustanovení občanského zákoníku v oblasti relativního práva.. Znamená to,, že obsah smlouvy si určí její účastníci sami dohodou a jen pro případ, že tak neučiní, platí úprava obsažená v zákoně.

Výklad právní normy - právní norma je obecné pravidlo chování a tudíž nemůže do důsledku předvídat a postihnout všechny rozmanitosti společenských vztahů a proto musí být při uplatňování v praxi pro konkrétní případ vykládána. Podle toho, který orgán normu vykládá, rozlišujeme výklad:

1- legální – je obecně závazný. Podává je orgán který k tomu byl v ústavě zmocněn. V našem

právním řádu takové zmocnění není obsaženo.

2- oficiální - podává je státní orgán pro své podřízené orgány. Tento výklad nezavazuje

ostatní subjekty a nezavazuje především soud při řešení případného sporu.

3 - výklad ve stanoviscích Nejvyššího soudu - není také obecně závazný, ale v důsledku

autority Nejvyššího soudu významným způsobem ovlivňuje soudní praxi, neboť soudy jej

zpravidla berou za základ výkladu právní normy.

4 - výklad právní normy orgánem aplikujícím právo - výklad provádí zpravidla soud,

který věc rozhoduje, ale také správní orgán ( např.obecní úřad, stavební úřad,

živnostenský úřad apod.). Je závazný jen pro konkrétní posuzovaný případ.

5 - doktrinální výklad ( vědecký) - podávají jej zpravidla právní teoretici

v komentářích,učebnicích, vědeckých časopisech apod. Ani tento výklad není závazný, ale

značně ovlivňuje praxi.