2. Co je filosofie jako teoretický postoj ke světu? Vůči čemu se takto vymezuje?

Filozofie vůči světu zaujímá jiný postoj než „praktický“, na který jsme „my“ – normální smrtelníci zvyklí. Zaujímá postoj teoretický, poznává procesy s postojem tak, jak jsou samy o sobě.

Přirozený životní postoj – každodenní zkušenost – je takové chování, ve kterém nevnímáme, že to, co věci jsou, je nějakým problémem, chování, ve kterém vždy – již – víme, co jsou a jak se vůči nim chovat. To, co tedy věci jsou, v jeho rámci přitom není výslovně formulováno, nýbrž zůstává v povědomí o nich, v „povědomí“ majícím charakter samozřejmosti.

Vždy je nám nějak samozřejmě dán význam věcí, se kterými se setkáváme. Víme co je okno, stůl a nepotřebujeme přemýšlet, co to je za věc, abychom zvládli své chování vůči ní a její užívání. Okno je pro nás něčím, co lze otevřít. Přirozený postoj je v zajetí naivity. To znamená, že jde o znalost neujasněnou a neuváženou.

Teoretický postoj - není poznáváním neznámého, ale zproblematizováním toho již-známého (→ údiv); pochybnost (Descartes)

- překonání naivity

Když je položena otázka, „co nějaká věc je?“, je přerušeno její užívání a zaujímáme postoj teoretický.

Teoretický postoj začíná dotázáním, zproblematizováním známého. Když činíme něco problematické, tak v tom spočívá údiv.

Teoretický postoj vyrůstá jako problematizování samozřejmých každodenních užitečných představ, klade otázku „co jsoucí (věci, svět) je“.

Údiv a pochybnost charakterizují teoretický postoj jako postoj problematizující samozřejmou, vždy již známou věc světa přirozeného postoje. Teoretický postoj je překonáním naivity.

Teoretický postoj je vztahování se k věcem nikoli s cílem, na základě rozumění jejich povaze, je využívat, nýbrž s cílem porozumět tomu, co jsou.

Teoretický pohled na svět – věci nás zajímají z toho hlediska, jak jsou samy o sobě, ne jejich praktické využití.

- Vymezuje se ke vztahu myšlení a bytí, vědomí a hmoty. Zkoumá obecné principy a zákony světa, vychází z potřeby racionální metody myšlení o skutečnosti, logiky a teorie poznání.

3. Vyložte (!) Platónovo podobenství o jeskyni. Pokuste se formulovat otázku (otázky), na kterou (které) toto podobenství dává odpověď.

Lidé žijí v podzemní jeskyni od narození, jsou spoutáni a nemohou se hýbat, ani pohybovat hlavou, jsou nuceni hledět stále jen před sebe. Za jejich zády plane oheň a je tam nízká zídka, nad níž vystupují různé věci – figury, napodobeniny lidí, zvířat, předmětů, které tam kdosi nosí a předvádí. To vše se děje za zajatci, kteří vidí před sebou pouze stíny těchto napodobenin. Jelikož nikdy nic jiného neviděli, mají za to, že stíny jsou skutečné. Vše se změní, kdy je jeden vězeň zbaven pout a donucen vstát a podívat se do světla a co se děje za jeho zády v jeskyni. Když vidí ony napodobeniny a ne stíny, nevěří, že jsou skutečné. Poté chce ostatním vyložit své poznání, ale ti se mu vysmějí, nemá žádné hmatatelné důkazy, a kdyby jim to chtěl ukázat, tak by ho zabili.

Platónův mýtus o jeskyni je klasický filosofický text, nebo také symbol filosofie samé. Svět filosofie je světem ne-jistoty proti dřívějšímu světu jistoty. – toto je přítomno všude v mýtu o jeskyni. Např. Ten kdo viděl pravé Sluce, než to v jeskyni, tedy svět pravého jsoucna, ten ztrácí jistotu v našem světě (jeskyni) a teprve teď je tato jeskyně poznána jako jeskyně. Jeskyně – předtím domov a jistota, je nyní cosi zvláštního, pochybného, odvozeného. Touto negací jsou vyznačeny hranice našeho světa, teprve touto negací je náš svět vpravdě definován, je separován od čehosi naprosto jiného, jež je určeno jako míra našeho světa – Platón toto nazývá „chórismos“ (absolutní rozhraní, nás svět je separován od čehosi naprosto jiného, jež je určeno jako míra našeho světa)

Proč je vše podáno ve formě mýtu? A je ještě mýtus o jeskyni mýtem? Protože je to vlastně mýtus o konci mýtu, nemůže jím být, protože objevuje negativitu a známe i jeho autora. Mýtus o jeskyni je text, který znázorňuje přechod od mýtu k filosofii

Podobenství o nás (my jsme ti vězni v jeskyni, odpoutaný zajatec je filozof, který jde za poznáním a pravdou)

• lidé vidí to, co chtějí – mají strach z poznání

• svět je spojen se stíny skutečných věcí

• co zajatci považují za skutečnost je pouhá nápodoba

• jsou připraveni o svobodu, nemají možnost porovnání

• někdo se o ně stará, takže nemají praktické problémy

• co je zdánlivé, je vydáváno za skutečné

• osvobození – nová životní zkušenost, vzniká komplikace

• nové poznání je odmítnuto, protože zkušenosti se stíny jsou delší než nové, problém spočívá v tom, že není na poznání zvyklý (př. přechod ze tmy do světla)

• ten, kdo se osvobozuje, ztrácí jistotu dosavadního poznání

• svoboda je spojena s nějakými jistotami

- Člověk je připoután k oblasti vnímání, neboť smyslově dané považuje za jsoucí.

- Ten, kdo se osvobozuje, ten získává se svobodou nějaké nejistoty, ztrácí jistoty. Ztrácí jistotu dosavadního poznání, jistoty trvalého vězně.

Jak se dá dojít ke spolehlivému poznání skutečnosti? Existují znalosti o skutečných věcech?