6. Vyložte Sókratův koncept „péče o duši“, co je jejím smyslem?

U Sokrata je duše nositelkou vnitřního osudu, vnitřního určení člověka. Obrácení se od věcí vnějších a relativních k sobě samým, ke svému poslednímu cíli. Prostředkem, kterým Sokrates pečuje o duši je řeč, logos. Je to léčení choroby, které si nemocný není vědom. Lékem mravní nemoci má být řeč, diskuse. Sokratův postup při starání o duši je určen snahou najít vnitřní rozrušenost a přivést člověka ke studu. Vyvracení názorů druhého o tom, jak jedná a jak jednat. Starost o duši počíná vytyčením meze mezi tím, co člověk, co druh jeho rozmluvy ví, a tím, co neví. Vědění o dobrém, je pro člověka ve své pravé formě věděním nevědění. Jedině zkoumání, a to zkoumání logem, a to ve spolku s druhým, může přinést sebepoznání. Celková nálada, která vládne nad sokratovským vyšetřováním pomocí logu je ironie. Tato ironie je ve svém jádře pedagogická, výchovná síla. Sókratés usiluje o probuzení duše a její poznání. Sókratova životní moudrost je naukou blaženosti (eudaimonia). Blažeností rozumí přebývání u posledního cíle.

Sokratova Péče o duši

K péči o duši patří již výše zmíněné osvobozování se ze sebeklamu, snaha, abych nezapomněl na smysl a cíl svého života, abych jej nepromarnil na věci nepodstatné. Jde o rozvoj toho, co dělá člověka člověkem, co je podle antické představy základem našeho lidství, totiž rozumnost a mravnost. Ve své řeči na soudě říká Sókratés, co se stane, když jej propustí na svobodu:

"Každého, koho potkám, budu napomínat a dokazovat mu po svém způsobu: Ty, výborný muži, jsi Atéňan, občan obce, která je největší a nejproslulejší svou moudrostí a mocí, a ty se nestydíš starat se o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čest, avšak O ROZUM A PRAVDU A O DUŠI, aby byla co nejlepší, se nestaráš ani nepečuješ?"

A svým dětem odkazuje: "Bude-li se vám zdát, že jim záleží na penězích či na něčem jiném spíše než na LIDSTVÍ, pak je kárejte tak, jako jsem káral já vás."

Člověk má "činit své", totiž to, co odpovídá jeho lidské přirozenosti, co vyplývá z jeho životního cíle.

Filozof je podle Sókrata jakýmsi lékařem duše.

Smysl: jeho filosofie znamená obrat od materialistického naturalismu k idealismu. Smyslem jeho konceptu je naučit se umění žít – teze poznej sama sebe.

- Duše u Sokrata orientuje mé jednání z hlediska poznání pravdy. - Péče znamená vzbudit v naivně vědoucím otázku po pravém životě. - V řeči (logos) se odkrývá bytí (duše) člověka. Nemoc duše se ukazuje jako protimluva, řeč, která nic neříká. Chybění povědomí o sobě samé – vědění, jak žít, jak jednat. Otázka po posledním dobru jako jakémsi úběžníku dobrého života. - Vyvrácení přirozené jistoty, neproblematičnosti ve věcech dobra – teprve z nejistoty může vyrůst otázka po dobrém. - Proměna: naivní vědění je vědění nevědění, jedině toto vědění je cnost našeho života, pravý život je tedy životem filosofa, toho, jenž ví, že neví. - Starost o duši – poznej sám sebe, to jest sebe ve svém lidství, ve své omezenosti, poznej svou mez. - Člověk není moudrý, přesto není odkázán na pouhé mínění, může moudrost hledat. Myšlenka péče o duši jako té základní povinnosti člověka vůči sobě ale též vůči druhým. - Společnost svobodně jednající může obstát jen tehdy, bude-li každý schopen posuzovat svá vlastní jednání ne z hlediska svého zájmu, nýbrž spravedlnosti a stydět se, pokud jí nedostál. - Není třeba se bát smrti, ale nicotnosti (nebytí). - Eudaimonia je přebývání u posledního cíle, starost o duši.