9. V jakém vztahu je u Aristotela oblast etiky a politiky? Charakterizujte ctnost (areté) u Aristotela.

Etikou označuje Aristotelés tu část praktické filozofie, která se zabývá otázkami dobrého života jednotlivce a pojmem a získáním ctností.

Etice se nelze podle Aristotela učit jako geometrickým poučkám – předpokládá příslušné zkušenosti s morální praxí na straně posluchače. Kdo se jako dítě nenaučil, co to znamená být dobrý nebo špatný, nenaučí se to na žádných přednáškách z etiky.

U Aristotela existuje těsné příbuzenství mezi etikou a politickou filozofií, která se zabývá otázkami státního společenství nebo zákonodárstvím. Spojení mezi oběma disciplínami vysvětlují následující teze:

1) Většina ctností charakteru, např. spravedlnost, velkorysost může být praktikována pouze ve společenském životě.

2) Získání ctností závisí podle Aristotela zásadně na výchově a výchova je z velké části otázkou správného zákonodárství; dobré zákony umožňují co možná největšímu množství lidí rozvoj dobrých charakterových vlastností a ty přímo přispívají k dobrému životu.

3) Nejlepší forma života – teoretický život – je závislá na životě společenství, protože to zajišťuje vše potřebné k přežití a dává k dispozici volný čas, bez nějž by nebyly k dispozici teorie a filozofie

4) Ctnosti jsou slučitelné s individuálním úsilím o štěstí pouze tehdy, když se jednotlivci naučí nahlížet blaho svých přátel a společenství, v němž žijí, jako součást vlastní dokonalosti/zdraví/blahobytu.

5)  V Politice Aristotelés říká, že člověk je přirozeně uzpůsoben životu ve státním společenství. Stát je útvarem, který  nezajišťuje pouze přežití občanů, ale umožňuje také pospolité úsilí o dobrý život. Člověk je přirozeně orientován/odkázán na kooperaci a tudíž se mohou jeho schopnosti nejlépe uskutečnit v rámci státního společenství.

Vztah etiky a politiky

Jako první odděloval politiku od etiky, zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost čili „dobro těch druhých“. Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení.

Ctnost (areté): správné jednání, cnosti nejsou vrozené dispozice, musí být pěstovány.

Cíl viděl Aristoteles v nalezení nejušlechtilejšího štěstí, co mohou dosáhnout jen ctnostní lidé, kteří pěstují mravní a rozumové ctnosti. Ctnosti dělí na rozumové (dianoetické) a mravní (etické).

Mravní ctnosti jsou středem mezi dvěma krajnostmi, např.: štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou.

Mravní ctnosti člověk dosáhne tehdy, když bude udržovat žádostivě stránku své duše mezi výstředními extrémy, velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností.

Největší ctnost je spravedlnost, která spočívá v umírněnosti. Pro ctnosti nebo nectnosti se podle Aristotela rozhodujeme svobodně.

Samo svobodné vyhledávání zlaté střední cesty však nestačí. Člověk musí usilovat o prohloubení svého vnitřního rozumového života.

10. Jaké jsou hlavní rysy novověké vědy? Proč novověkou vědu už nemůžeme charakterizovat jako teoretický postoj? Co je „mathéma“ novověké vědy?

Novověká věda nevzniká jako „teoretický postoj" pou­hým zproblematizováním skutečnosti každodenního života („Proč je tomu tak, jak je?"), nýbrž jako co do svého smyslu, své povahy a svého charakteru předem určené a předem řízené zproblematizování. Tento její rys může být nazván její „metodickou abstraktností" Za otázkou, „proč je tomu tak a tak", kladenou novověkým vědeckým výzkumem, se skrývá otázka: „Jak musí být předem myšleno univerzum, aby bylo zachytitelné něco takového jako, faktum?" „Proč-otázka" – tázání novověké, experimentální vědy již předpokládá pohybovat se v ohra­ničeném poli možných odpovědí, je „metodicky abstraktní".

Novověká věda nemá jako teoretický postoj povahu hledání předpokladů pozoro­vatelného jsoucího, nýbrž povahu budování a ověřování „předběžných pře­svědčení o povaze univerza", povahu „výzkumu".

Předběžný rozvrh univerza", rozvrh, který řídí a orientuje směr vědeckého poznávání, je jistý „předpoklad" - hypotéza. Hypotéza a jí vlastní „základní pojmy" také určují charakter a šíři „pole", „tématu" výzkumu, určitou „předmětnou oblast", kterou se zabývá. Urču­je proto také novověkou vědu nutně jako vědu „speciální".

Pro určení povahy „vědy" jako „novověké vědy" není směrodatný „te­oretický postoj", nýbrž hypotéza.

Zkušenost je ověřováním hypotézy, jejím uskutečněním, a tedy vlastně pokusem, experimentem.

„MATHÉMA" = vždy již známo, je to něco, co je na věcech, již před prvním setkáním s nimi známo.

Výsledkem je získání poznatků o světě, o kterém jsme již předem řekli. Naše získávání poznatků tak nemá charakter odkrývání a posunování horizontu neznámého, nýbrž „vyplňování" nekonečného co do své povahy a pravdy již roz­hodnutého „rozvrhu". „Mathéma novověké vědy" - to zna­mená v principiální známosti a propočitatelnosti povahy světa, říká se tomu matematizace světa, a je to bytostně odlišné od filosoficky pojatého vědění.

Věda je možná jako „experimentální věda", tzn. jako „hypotéz užívající" věda, pouze je-li vědou „matematizovanou", vědou konstruovanou na pře­svědčení o světě jako „matematicky propočitatelné nekonečné souvislo­sti".

Jeho novost spočívá právě v tom, že principiálně a zásadně považuje svět za „mathéma", cosi „vždy-již-známého", „rozhodnutého", „netajemného", „nám sloužícího".

„Experimentální věda" je charakterem poznání, který nenáleží „teore­tickému postoji". To, co ji charakterizuje, je „metodická abstraktnost", a to znamená „matematizace" a s ní spjatá struktura vědeckého výzkumu jako „ověřování hypotéz". Tato povaha novověké vědy způsobuje, že se věda pohybuje v rámci předem přijatého přesvědčení o povaze světa kaž­dodenní zkušenosti. Filosofie (teoretický postoj) naopak taková „před­běžná přesvědčení" skrývá jaksi „za zády" vědy.