Vlastní původní článek

Oblast gravettienské persony i oblast gravettienského textilu jsou určitým způsobem propojeny, nesou řadu paralelních i identických znaků. Například obě práce se týkají gravettienu, mnou zpracovávaná persona vycházela zhruba z 90 sošek a jejich zlomků a ze stejného počtu zlomků hlíny vychází i stanovení povahy otisků textilu, provaznictví a košíkářství. Oba dva typy materiálů, jak ty z kterých vychází persona (hroby a sošky) ležely dlouhá desetiletí tímto způsobem nezpracovány v depozitářích, stejně jako otisky textilu. Obě oblasti jsou svým závěrem pro naši společnost neuvěřitelně fascinující a jen velmi velmi obtížně přijatelné.

Obě oblasti, jak persona, tak i textil, jsou provázané zájmem obhájců gravettienského textilu hledat v materiálu gravettienských sošek košíkování a tkaní, či provaznictví a vidět je na hlavách a zdobících prvcích sošek (Sofferová, konference Mikulov 2002).

Vlastně tento určitý konflikt vykladu archeologického materiálů vedl k podrobnému zpracování persony daného období a kultur.

Přístup i charakter zpracování obou témat je však diametrálně odlišný, zatímco textil zpracovává hned několik lidí a specialistů a má institucionální a materiální záštitu, perona je zpracovávána jediným člověkem (bohudíky s velkou podporou velké řady konzultantů) ale bez řádného zázemí a bez materiální podpory.

Největší rozdíl však spočívá v tom, že textil vychází z materiálů, které jsou obecně neznámé, u nás navíc nikdo přesně nezná postup práce tak, aby mohl zopakovat výsledky původního mezinárodního týmu, nikdo přesně nezná povahu ani charakter výpovědní hodnoty daných textilních materiálů. Zatím co sošky a hroby gravettienu jsou více jak sto let obecně známé, těší se zájmu veřejnosti a veřejnost udělala už první krok, že i mezi informacemi jako jsou nahá ženská těla, účesy, ozdobné čelenky, hrudní a pasové pruhy a náramky si vybrala velká prsa a alespoň ta už akceptovala (kapitolka ,,Největší válka o prsa“). Nicméně účesy a ozdoby stejně jako bohaté zdobení oděvů v hrobech jsou každému snadno dostupné, jsou snadno rozpoznatelné a jsou evidentní, ale nejsou šířeji akceptovány a nepromítají se do obecných představ (pro naši kulturu se jedná o nepřijatelné materiály).

Obě oblasti jsou také zpracovávány odlišně, persona je zpracovávána tak, aby byla co nejlépe pochopitelná a snadno ověřitelná, jsou hledány jiné alternativy a uplatňuje se kritické hodnocení a určitá šíře možných forem výkladu a na prvním místě je srozumitelnost a názornost prezentace. Tohle není možné říci o způsobu zpracování tématiky otisků textilu v hlíně.

Diametrální rozdíl spočívá i v tom, že zpracovávání persony gravettienu je chápáno jako příležitost osvětlit povahu a charakter gravettienské kultury laikům (kam jsou pro jistotu počítáni i absolventi vysokých školjako archeologové, antropologové a prehistorikové). Předvedení otisků textilií naopak vůbec nepočítalo s obecnou neznalostí charakteru paleolitu a paleolitického materiálu.

A rozdíl spočívá i v tom, že práce o personě je zpracovávána od roku 2002 a může tedy stavět na zkušenostech prezentace a zpracování oblastí kolem textilu. Od brněnské konference o rekonstrukcích z roku 1998, přes článek o textilu v Archeologických rozhledech (1999), po dojem z výstupu Heleny Březinové na konferenci o experimentu v archeologii v na konferenci v roce 2002.

Otisky textilu v hlíně se představují

Pavlovienské materiály v depozitáři, konkrétně malé kousky pálené a nepálené hlíny, studované v polovině devadesátých let Olgou Sofferovou z lokalit Dolní Věstonice a Pavlov poskytly negativní struktury otisků textilií, nití a košíkování. Protože v USA se tento materiál normálně zpracovává a vyhodnocuje (materiál ze sídlišť paleoindiánů), byl i tento materiál poskytnut ke studiu do USA dr. Jamesi M. Adovasiovi. U nás jsme se mohli seznámit s tímto materiálem ve zpracované podobě v Archeologických rozhledech v roce 1999 č.1 v článku ,,Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy“ od Adovasia, Sofferové, Hynlanda, Klímy a Svobody (Adovasio 1999). Jednalo se o zkrácenou verzi původního ,,Perishable Technologies and the Genesis of the Gravettian“ z roku 1997 (Soffer-Adovasio-Hyland11997).

V prostředí a době, kdy od rentgenu nedostaneme snímek, ale ,,verbální“ popis, kdy místo obrázků, nákresů nebo projekce, ale i obrazové rekonstrukce života v prehistorických dobách dostaneme těžko pochopitelné popisy, kdy místo pochopitelného schématu a znázornění dostaneme matematizovaná a geometrizovaná data, někdy i v samoúčelných tabulkách, by nás nemělo překvapit, že nás místo názorného provedení světem otisků textilu pozvali autoři na prohlídku čísel, tabulek, schémat a fotografií, které mohou být fotografiemi čehokoli a mohou představovat cokoli dokud nám vystačí fantazie.

Přitom stačilo kdyby tady přibylo dalších deset nebo patnáct fotografií, které budou vedle zopakovány a bude na těchto duplikátech prostorově v tříčtvrtečním pohledu vkreslena pérovka schématizující ono otiskované vlákno. Pohled na pozitivní otisk je v tomto směru poněkud problematický, protože by hmota tkaniny byla vlastně z většiny zanořena v zobrazované matérii.

V této publikaci na více místech hořekuji jak bídně své materiály zachycují někteří badatelé a to je i tento případ. Samozřejmě, když si chce člověk udělat tady názor sám, nemá se vlastně hned v úvodu a v základu čeho chytit. Naopak je stavba článku klasicky autoritativní, je to prostě film na který jsme se přišli podívat někde od půlky a zaboha se nemůžeme dovědět od čeho se ten příběh vlastně odvíjí.

Potíž má jak laik, který považuje pavlovience za ,,Hu hu“pračlověky, ale má je i paleolitik, protože se domnívá, že uvidí obdobu skvělých otisků papilárních linií na keramické hmotě. Když držíte ve vlastních rukách trezorové otisky prstů a dokonce celý vnitřní otisk semknuté pěsti, vidíte ty nejjemnější detaily, vše je jasné a názorné a blízké, emoční prožitek je velmi sugestivní a vaše asociace i myšlenky se otvírají směrem k pavloviencům samým. Vidíte, že si dotyčný autor otisků hrál s výborně zpracovanou hlínou, že otisky zanechával záměrně a že vytvořil otisk sama sebe, své síly a svého já promítnutého do hlíny.

Ovšem otisky textilu jsou o něčem naprosto jiném, je nutné si přiznat, že nejsme schopni u drtivé většiny rozpoznat cokoli a rozdíl mezi předchozími otisky prstů a textilu jsou šokem, kdy přemýšlíme emočně a asociačně okamžitě o tom, zda se autoři-interpreti takových materiálů po čertech škaredě neutnuli.

Experiment

Na brněnském kongresu o rekonstrukcích v archeologii a antropologii pořádaném Masarykovou universitou v roce 1998 paní doktorka Sofferová demonstrovala vznik otisků textilu na plastelíně s čímž jsem nesouhlasil, protože srovnání bylo evidentně zavádějící. Otisky textilu podle mne nevznikaly tak jako figurky a hrudky s otisky papilárních linií, tedy záměrně a při zpracovávání té nejkvalitněji prohnětené hlíny, která pochopitelně má dokonalé vlastnosti pro zachování i pro sebemenší otisky papilárních linií (jejichž zpracování se v současnosti věnuje doktor Miroslav Králík z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně), ale právě naopak zcela náhodně a do nevhodně hutného hliněného materiálu proměnlivé kvality a vlastností.

Kvalita čitelnosti otisků

Tady jsme před sebou měli rozdílný, špatně identifikovatelný a nezřetelný materiál. Počítám, že nejpravděpodobněji otisky vznikly náhodně a týkaly se hlíny, která většinou v sobě měla příliš nebo naopak málo vody a tak otisky nebyly ani celistvě zřetelné, navíc taková hlína mohla být nejspíš jen v okolí ohniště a to jen nějakou dobu, než okolí ohniště vyschlo a vypálilo při krátkodobých některých větších výhřevech ,,při zvlášť intenzivních topeních“. To by znamenalo, že jak před výpalem, tak i potom byly tyto místa v provozu a docházelo ke stěru stop po otiscích textilu (navíc i tato interpretace vysvětluje situaci ohledně přístupu vzduchu k materiálu během výpalu).

I interpretace o požáru vně obydlí (Adovasio 1999) předpokládá, že otisky se nevypálily ihned po vzniku a také zde je třeba počítat alespoň s otěrem před výpalem, tato interpretace přičítá otisky výmazům proutěných konstrukcí stěn. Pak by ovšem musely mít kousky hlíny na rubové straně otisky košíkování – tedy výpletu stěn a na druhé případné otisky textilií. Ovšem otisky sítí i rohoží by mohly vznikat stejným způsobem uprostřed obydlí na zemi kolem ohně (pokud by zde nebyla tato dvojstrannost materiálu). Možnost, kterou nastínil článek v Archeologických rozhledech (Adovasio 1999) je, že došlo při dramatickém požáru k výpalu stěn obydlí, který měl proutěnou a vymazanou konstrukci a tak došlo k otiskům ,,rohoží“ a dalších materiálů, které mohly být omylem ještě za vlhka v kontaktu se stěnou. Myslím, že oba přístupy by mohly vysvětlovat jednorázový krátkodobý výpal deponovaného ,,keramického“ materiálu i jeho nezřetelný otisk i setřelý nedokonalý stav před výpalem.

Nejasná je konfigurace otisků k samotným kouskům hlíny tyto otisky nesoucí… ,,V rámci tohoto souboru nese 62 úlomků otisky buď nezpracovaných rostlinných zbytků nebo zpracovaných rostlinných konstrukcí. Z tohoto v 19 případech jsou to otisky různých částí rostlin, zejména stonků a malých oloupaných proutků, a jde tedy zřejmě o mazanici, zatímco zbytek souborů (Pavlov I, m=42, Dolní Věstonice II n=1) dokonalé jasné otisky kroucených a (nebo) tkaných vláknitých konstrukcí, tedy provaznictví a textilu.“ (Adovasio 1999) Článek se tedy skutečně nezabývá prostorovou orientační skladbou samotných otisků. Uvedu jak by měl vypadat hypotetický slovní popis. Například – lícová strana plochy s otiskem krátké nitě, ostatní strany odlomeny. Nebo – zřejmě zadní plocha původně přiléhající ke proutěné konstrukci, opačná plocha lícová (nese nebo nenese otisky textilií či provázků). A nebo žádná lícová plocha jen drobná hrudka původně zcela součástí v mase hlíny nesoucí na jednom drobném lomu otisk textilního křížení vlákna… Bez tohoto popisu není totiž možné se v materiále absolutně zorientovat a už vůbec není možné se pokusit racionálněji a jednoznačněji uvažovat o vzniku otisků.

Stav materiálu je tedy tak špatně čitelný, že mu i paleolitik, který má zkušenosti s otisky v keramice nerozumí a otisky textilu v materiálu nedovede bezpečně rozeznat. Potíže s tím, co vlastně vidíme na materiálu, měl jak Jiří Svoboda, tak Martin Oliva i Dan Sosna (ústní sdělení ode všech třech). Takto nenázorný materiál je totiž třeba posuzovat ne na základě předchozích zkušeností, ale na základě umělých zkušeností, kdy postupujeme od naprosto evidentního a dobře dochovalého materiálu k méně dokonalému a bez specifického školení jak sledovat tyto materiály nemáme nejmenší naději, že do problematiky pronikneme. To se povedlo Danielu Sosnovi teprve když v USA prošel tímto školícím procesem a teprve potom byl naprosto přesvědčen o správné intrpretaci materiálů z pavlovienu.

Pochybnosti

Pravidelné struktury tedy člověk z předchozí speciální zkušeností hodnotí jinak, než člověk bez této zkušenosti.

Nám, kteří nemáme takovou zkušenost zůstává jen možnost věřit danému specialistovi, že se při dekódování automaticky neodehrává nějaký ,,falešný vizuální vjem“ v jeho mozku. Tedy obdoba ,,falešných vzpomínek“, jev v prehistorii notoricky známý a nejčastěji komentovaný s povzdechem, …,, kde to tam jenom ten člověk viděl? To je pro mě hotová záhada“...