Vyjasnění

Pokud chceme zůstat kritičtí a nemáme žádnou možnost zorientovat se v tématu stejně jako i ostatní zahraniční paleolitikové jsme stále a plným právem v rozpacích jak se k ,,rádoby jasným“ otiskům vlastně stavět. Proto se zde objevila naprostá a naléhavá nutnost, aby takové specifické školení pro rozpoznávání otisků bylo zpřístupněno zájemcům (především specialistům na paleolit) a to formou malé publikace ,,Úvod do základů technik rozpoznávání otisků textilií v archeologických hliněných artefaktech“. Naléhavost je tím větší, když si uvědomíme, kolik se nám na lokalitách pohybuje výkopových pracovníků a studentů, kolik materiálů zpracovávají v laboratořích konzervátoři a kolik takových materiálů vlastně může být při odkrývání naleziště vlastně díky neznalosti zničeno.

Bez tohoto úvodu do této problematiky je totiž jakkoli dobře zpracovaný materiál v praktickém životě prehistorie bezcenný, protože mu chybí jeden nejzákladnější vědecký rozměr, kterým je jeho ověřitelnost.

Já osobně jsem si věrohodnost původní interpretace materiálu nechal ověřit u Dana Sosny, ale jeho odchodem do USA odchází od nás i poslední člověk, který byl snad schopen vkreslit do fotografie otisku vlákna textilie tak, aby vše dávalo smysl. Vlastně i podle pravidel rekonstrukční paleoetnologie by měl být správně tento materiál za daných okolností označen jako nenázorný a naprosto nepřesvědčivý a mělo by být zastaveno jakékoli další studium uváděných dat, jako plýtvání časem, dokud skutečně nevýjde požadovaný úvod.

Realita na vlastní pěst. Osobně registruji pravidelné struktury na fotografiích otisků kousků hlíny v knize Čas lovců (Svoboda 1999), což je asi nejautentičtější, nejdostupnější a nejčitelnější materiál, který skutečně nese nějaké pravidelné struktury, které lze mimo jiné vysvětlit také i jako otisky textilu a jenom tyto tři kousky je možné dál nějak kriticky vyhodnocovat. Pokud tedy aspoň postupuji bez slepé důvěry v správnost Adovasiových pozorování, musím samozřejmě vyhodnotit dané otisky na základě kritického uvažování a musím tedy připustit několik dalších vysvětlení vzniku určitým způsobem pravidelných mikrostruktur (což je jediné co můžu také popsat z toho co vidím). A dělá to tak i řada jiných paleolitiků například i Gert Albrecht (ústní sdělení) z muzea v Engenu i Karel Valoch z Moravského muzea (ústní sdělení), protože slepá víra se už paleolitikům mnohokrát vymstila a nikdo nemá zájem o další Piltdown.

Jiné alternativní vysvětlení otisků. V dané chvíli nám nezbývá než postupovat alespoň otevřením výčtu možností jak vysvětlit ony pravidelné struktury na třech hliněných zlomcích publikovaných v publikaci Čas lovců. A samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o otisky které vznikly činností pracovníků výzkumu (zvláště ty, které jsou na nepálené hlíně, ale to by některé otisky, které jsou na vypálené hlíně zcela vylučovaly a ukazovaly by reálnost souboru).

1/vlastní skutečný textil,

2/volné ale přes sebe překřížené rostlinné vlákna tj.,,falešný textil, který je skutečně reálným etnografickým faktem (Adovaizo ale sledoval různé typy tkaní)

3/mikrorohože z jemných stébélek travin. To je varianta ke které se přikláněl v roce 2002 Gert Albrecht (ale Adovaiso a kol. sledovali stáčení nití)

4/přes sebe překřížené otisky papilárních linií (tyto linie zpracovává Miroslav Králík, takový jev by rozpoznal, ale tento jev zde nikde neregistruje, jak mne osobně informoval)

5/překřížené otisky podpovrchové struktury kosti nebo struktury dřeva. Podpovrchová struktura kosti nebo struktura dřeva, která má rovnoběžně orientované jednotlivé částky stavební konstrukce je otisknuta do hlíny a tyto otisky jsou přetisknuty dalším následným otiskem kolmým na předchozí. (nevznikaly by však uzlíky a proplétání jaké sleduje Adovasio).

Je však otázka, zda tuto věc beru jako skutečný výčet možností dalších vysvětlení v rámci kritického hodnocení objektivního materiálu, který byl předložen jako hodnotitelný a ověřitelný (za výjimečně nepříznivé a snad i jen dočasné situace, kdy chybí evidentní a názorné doklady jemných struktur), nebo zda jen nechci za každou cenu připustit, že by gravettienci mohli zpracovávat a vyrábět opravdový textil a tak zoufale hledám jiná málo pravděpodobná a velmi krkolomná vysvětlení.

Zpátky k Adovasiovi

V otiscích rozpoznávali autoři článku (Adovasio 1999) dokonce různé způsoby tkaní, někdy i směry stáčení příze, a rostlinný charakter příze. A jak mi potvrdil Martin Hložek, který se věnuje otiskům v keramice, je ještě opravdu v možnostech záznamu keramické hmoty nést takové informace (ovšem jen v ideálním případě, kdy je hlína správně prohnětená protože příliš řídká nebo naopak oschlá hlína takové detaily pochopitelně neposkytne).

Martin Hložek mi také ukázal unikátně dochovaný archeologický materiál z halštatu (doba železná) z Levoči na Slovensku, kde jsou stáčeny tenulinké provázky, avšak až přímá analýza materiálu ukázala, že se jedná o lýko. Předtím bych předpokládal, že stáčení lýka bude směrem k menšímu a menšímu průměru v určitou chvíli neproveditelné, právě na rozdíl od jemnějších rostlinných vláken. Daniel Sosna a Marie Buňatová (Sosna 1999, Buňatová 1999) také opustili práci s lýkem, protože se orientovali jen na rostlinný materiál doložený v místních pavlovienských lokalitách, což je možná základní chyba omezující šíři možných variant v koridoru možného (porovnávali svoje vlastnoručně vyrobené lýko, místo aby porovnávali lýko zpracovávané od zkušených provazníků).

Další oblast zdrojů pro moravský textil bude podle mne však nutné asi trochu rozšířit. Právě v pavlovienu totiž máme velice dobře dochovanou distribuční mapu kamenné suroviny, silicity proudily na moravské lokality na vzdálenost i dvě stě kilometrů. A to je kámen na přepravu velmi těžké závaží, zato textil je velmi lehký a dá se tak převážet na velké vzdálenosti velký objem relativně velmi lehkého a cenného reprezentativního zboží. A sledujeme-li obchodní trasy kanadských indiánů dlouhé stovky kilometrů, můžeme tušit, že podobná situace mohla existovat v mladopaleolitické Evropě. Pro příklad si dojdu na lokalitu, kde jsem opravdu stál, v magdalenienském jihozápadním Německu v Petersfelsu byly totiž nalezeny ulity mořských živočichů jak z Atlantiku a v jiné kulturní madlénské vrstvě zase ze Středomoří. Doporučuji zájemcům změřit vzdálenosti Engenu (u kterého je lokalita Petersfels) od obou slaných vod.

Proto bych zásadně doporučoval otevřít se i materiálům vyskytujících se daleko jižněji v tehdy daleko teplejších oblastech. Vlastně, a je to velmi zajímavé, o importu textilu neuvažuje ani článek Adovasia i když se na něm podílí Klíma a Svoboda a ani o něm neuvažuje žádná kritika. Toto téma se přitom totiž samo nabízí, když se autoři článku o textilu začnou zabývat zdánlivě nadbytečným množstvím typů tkaní a zpracovávání příze. Část materiálu totiž mohla být opravdu domácí produkcí z kopřivy, jiná reprezentativnější a jemnější (z jiného kvalitnějšího materiálu) mohla být dovozním zbožím vyrobená z jiných materiálů. Jiný typ rostlinné suroviny by také mohl uspokojivěji vysvětlit jemnost látek, která bývá někdy kritizovaná. Adovasio a kolektiv přitom otevírají kapitolku paleoetnologie na straně 85-86, ale věnují se jen jedné možnosti vysvětlení rozrůzněnosti typu textilií. O to zajímavější je, že vysvětlení původního mezinárodního týmu zaměřeného na idiosynkratickou produkci na úrovni domácností hledá obdobné paralely v oblasti zacházení s kamennou surovinou a přitom možnost importu ani nezváží a je úplně vynechána. Spíš to vypadá na snahu vysvětlovat jevy nikoli v celé šíři spektra možného, jak si to vyžaduje kritické hodnocení, ale omezit se jen na taková vysvětlení, která jsou zdánlivě jednoduchá (tak jako se v konvenci očekává od ,,jednoduchých“ dávných lidí). Tím pochopitelně nechci nic namítat proti předložené teorii domácnostních specifických zvyklostí výroby textilu v prostoru někdejšího teritoria daného přírodního národa, který se zde v určitou roční dobu koncentroval. Ale pokud je zde skutečný problém ze surovinou, která se nemůže upříst na tak tenké vlákno je pak nutné zcela pochopitelně hledat další racionální řešení. Zatím však ani nevím, zda kopřivové vlákno bylo alespoň v době historické zpracováváno v stejných rozměrech, které uvádí Adovasio a kol.

Vysychání. Kritika jemnosti textilního materiálu vedla původní tým k přehodnocení archeologizačního procesu s řešením, že hlína vysychá a smršťuje se a že, tedy původní textil byl hrubší a nikoli tak neuvěřitelně jemný až ,,k neuvěření“ (tuto opravu jsem však registroval jen ústně, zato z několika pramenů /Oliva, Králík,/). Koncepce, že materiál během vysychání ztrácí část svého objemu (odpaří se voda) a určitým způsobem se smršťuje a takto dochází k ,,zjemnění“ struktury otisku plátna pozastavila určitý typ kritiky.

Otisky ve stavu, tak, jak je nyní známe, jsou určitým zdrojem informací, který se musí evidentně po všech stránkách dekódovat.

Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto zkreslení velikosti se zjistilo tak opožděně, přes to, že odpočátku byl do celé věci zapojen doktor Adovasio, který měl mít s tímto materiálem dostatek předchozích zkušeností. Ale osobně se domnívám, že tak malé procentuální zmenšení hlíny Adovasia nikdy ani zvlášť nezajímalo, protože je prakticky snad zanedbatelné. Protože jsem si už zvyknul na permanentní nedostatek dotažených a permanentně písemně podávaných informací zajímalo mne jestli bude skutečně vysychání hlíny tak enormní, že by skutečně zásadně ovlivnilo původní měření a raději jsem přistoupil k experimentu sám. Chtěl jsem si udělat alespoň orientační představu, proto jsem zakoupil standartní modelářskou hlínu a vymodeloval sošku Věstonické venuše zdéli 12, 6 cm. Hhed druhý den bylo patrné, že dochází k pnutí materiálu, hlava se naklání mírně na jednu stranu a evidentně ztratila na objemu, do 48 hodin dochází už ke zkrácení těla na 11cm a 6 milimetrů a tento stav setrvává už i do následujícího dne. To už je povrch venuše evidentně světlý, pevný a téměř celý vyschnutý. Ztráta objemu při vysychání zde tedy dosáhla téměř deseti procent, řečeno laicky venuše ztratila na délku přes půl vlastní hlavy. To tedy znamená, že rozměry otisků v hlíně jako 0,35, 0,31, 0,38 mohou projít rekonstrukční metamorfózou v rozměry skutečného plátna a pak výsledky budou maximálně 0,39, 0,35, 0,42.

(Další můj pokus s jinou hlínou s vysokým obsahem vody vedlo k prakticky idenickému výsledku). Tedy dojde vlastně k určité korekci, ale zásadně se výsledky nijak podstatně nezmění. Adovasio i Sofferová stejně jako Sosna nepovažovali smršťování hlíny za podstatné u tak malých kousků materiálu (často jen kolem 2-3 cm) jakými jsou právě ty, které nesou otisky. Spíš to zapadá do tradičního způsobu nahlížení na archeologický materiál jako na jediný objektivní zdroj informací bez ohledu na jeho reálně živou minulost. Myslím, že ono „smrsknutí“ se stalo pověstnou ,,kostí“ předhozenou teprve co by obrana před silnou kritikou vyplývající především z velmi rozšířené gradualistické koncepce kulturní evoluce, která počítá se solidnější kulturou jen pro několik málo posledních tisíc letech. Abychom však byly spravedlivý, je nutné přiznat, že tato gradualistická koncepce však měla od svého počátku v devatenáctém století veliké potíže s některým reálným archeologickým materiálem paleolitu (Altamira). Slepá Víra v gradualismus v kultuře prostě nedává vůbec žádný prostor pro kalhoty starší než nohavice Keltů a textil starší než neolitický. Samozřejmě pokud registrujeme mechanismy zkreslení hodnocení paleolitického materiálu (v přílohové zadní části publikace), jsme už od mala vychováváni tak, že paleolitické lidi ztotožňujeme s našim stínem persony. Tedy podoba ,,pračlověka“ a jeho schopnost jsou uložené v naší osobnosti a jsou i začleněné společensky. Existenci materiálu oponující společensky zažité představě můžeme brát jako útok proti vlastní osobě či celé naší společnosti. Proto mohou být takové reakce velice emotivně negativní a zkratkovitě obranářské, navíc mohou být jen velmi povrchní a dožadující se jen opětovného příklonu k společenské hodnotě, než k vybídnutí ke kritickému myšlení.

Takovým mechanismem je například poznámka.

,,…jemné plátno se vyrábělo ve starém Egyptě, ale jak by se mohlo vyskytnout už u lovců mamutů?“

Celá úvaha má naprosto zcestnou kombinační i informační náplň. Při segmentaci věty na jednotlivá slova vidíme spíš verbální symboliku a řazení hesel otvírajících a dožadujících se našich společenských hodnot a naší mytologie. Už samotné zacházení se starým Egyptem, který byl válečný kolos plný falických hrozeb ukazuje na určité podvědomé zastrašování silou, kdy nás nutí nástřelem k celkovému srovnání nesrovnatelného. Gravettienci byli přes všechny možnosti vnitřní hierarchizace společnosti vždy daleko svobodnější a nikdo je neměl na povel (a proto zde chybí ony monumenty za kterými stojí administrativa, úředníci a nařízení). Ale my přeci nevíme, zda výroba textilu musí být také na povel a jestli bude textil jemnější, když kolem bude řvát armáda a budou se vztyčovat obelisky a prodávat otroci a lidé při pohledu na jediného člověka budou padat na zem a modlit se k němu.

A nebo měli pavlovienci zkřivené ruce nebo jen dva prsty? A nebo rostliny produkující vlákno k přízi tehdy byly také ještě pravěké, hrubé, nedokonalé, syrové a primitivní? Kdo mohl pavloviencům zakázat dělat jemné plátno? Je to stejné jako mluvit o nějaké mladopaleolitické kulturní revoluci, jakoby lidi do Austrálie ve střední paleolitu snad vozily z Asie létající talíře nebo nějaká vesmírná Síla, či transportér z lodi Star treku. Stála v pozadí pavlovienu snad nějaká tajemná bytost Strážce vesmíru, aby dbala na to aby pavlovienci netkali?

Dovolávání se společenských hodnot a schémat místo racionálního a kritického hodnocení právě na konferencích, kde funguje silné skupinové chování je vysoce účinné a může skutečně ovlivňovat velkou část účastníků. Snad jen dočasně. V klidu pracovny při studiu materiálu o samotě, kdy neplatí principy sociální psychologie, ale individuální psychologie, můžeme dojít silná osobnost i k zcela opačnému závěru, nebo se posunout do úplně jiné individuální pozice.

Zajímavá je pozice rekonstrukční paleoetnologie zaměřená na asertivitu a komunikaci. Zcela jasně se dostáváme do konfliktu povrchního zkratkovitého jednání s asertivitou. Taková drobná poznámka skrývá vetší studium dané oblasti psychologie, kdy se dozvíme, že právě ono kritické a logické řešení a zpracovávání úkolů je typické pro asertivní myšlení. Asertivní myšlení se očekává právě u vědců běžně, u normálních lidí je totiž vzácnější či rovnou řečeno vzácné. Proto, když se setkáme ze zkratkovitým myšlením právě v oblasti vědy, nutně nás to může pobouřit. Zvláště, když sledujeme množství charakteristických znaků běžné laické komunikace, kdy nechybí jasné znaky manipulace či dokonce agresivnější manipulace. Proto doporučuji publikaci o asertivitě, osobně jsem vycházel z nejnovější publikace PhDr. Miroslava Pospíšila ,,Asertivita je stále živá, ".(Pospíšil 2005).

Můj experiment s řídkou mazlavou hlínou byl zajímavý ještě z jiného důvodu, když jsem se této hlíny dotknul rukou nezanechal jsem v řídké hmotě povrchu žádný otisk papilárních linií, ale když jsem se jej dotknul plátnem, voda se rychle do plátna vsákla a na povrchu se vytvořil okamžitě docela solidní otisk struktury plátna. Takže dnes vím, že na rozdíl od otisků papilárních linií ruky vznik otisku plátna je daleko snadnější.

Poznámka k požáru. Zaujala mne možnost požáru popisovaná v článku (Adovasio 1999) v souvislosti s poznámkou etnografičky Věry Halászové na konferenci v Brně v roce 1986 Střecha nad hlavou. Popisuje využívání trvalých obydlí u severských populací a uvádí, že festovní trvalé stavby se užívají do té doby než například zdejší lidi postihne nějaká epidemie. Protože u některých etnik například i u severoamerických indiánů má oheň očistný charakter, dovedu si představit, že i pavlovienci by po úmrtích při nějaké epidemii spálili své obydlí. Že by to pro pavlovience nebylo až tak cizí naznačuje několik zajímavých pavlovienských předmětů, které se našlo v popelu (i slavná věstonická venuše) a je popisováno několik osteologických materiálů, jako lidské nebo vlččí (od slova vlček- menší forma vlka s některými morfologickými změnami domestikovaného tvora) kosti. Z toho se udávají některé vlččí kostry opálené podobně jako dětské ostatky z DV. Určitě by stálo podrobněji porovnat znaky charakteru ohoření u kostí s výpalem kousků hlíny s otisky textilu a proutí z prostoru obydlí. Je možnost, že lze oba jevy spojovat s obdobnou událostí a bylo by pak možné potvrdit předpoklady uvedené v článku od Adavasia a jeho kelektivu.

Charakter práce mezinárodního kolektivu

Původní práce Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy od Jamese M. Adovasia z Mercyhhurst Archeological Institute, Olgy Sofferové z University of Illinois, Davida C.Hylanda z Mercyhurst Archeological Institute, Bohuslava Klímy a Jiřího Svobody obou z Archeologického ústavu v Brně vychází ze zpracování 7978 kusů depozitárních malých kousků pálené, slabě pálené a nepálené hlíny z Pavlova I, 407 kusů z DV II. Z tohoto množství se vybralo 90 vzorků s negativními otisky, to deklaruje malé procentuální zastoupení otisků textilu, síťování a košíkářských předmětů v celém deponovaném typu materiálů.

Nedá mi, abych neupozornil na to, že v práci nebylo vůbec vysvětleno proč se deponovalo takové množství hliněných úlomků, z nichž některé nebyly vůbec ani vypálené. Napadá mě, že stále dokola se opakující kusy hlíny by mohly být také ignorovány a uschováno jen malé množství vzorků, a že je určité štěstí, že se postupovalo tak jak se postupovalo.

Článek sleduje jak archeologický inventář, tak nálezový kontext, chronologii a v analitických postupech popisuje metodiku zpracovávání vzorků (podle Chapmana a Adovasia), kdy se nejprve pořídí pozitivní otisk (podle Drookera), které se pak zkoumají a fotograficky dokumentují pomocí stereomikroskopu. Měření materiálu bylo provedeno digitálním posuvným měřítkem. Dál se věnují autoři způsobu popisu materiálu, kdy docela překvapí, že když sledujeme tak malé vzorky (největší měl váhu 9 gramů a a rozměry plochy 34,9 x 22,1mm) že se zabývají i změnou struktury otisku na jediném kousku hlíny jak vyplývá ze strany 61 dole, cituji: V případech, kdy na jediném fragmentu bylo otištěno více typů struktur, byl předmět označen jediným číslem a jednotlivé otisky malými písmeny…“ Tady bych zajásal, protože mě okamžitě napadá, že na tak malé ploše půjde statisticky vzato, spíše než o otisky různých artefaktů o otisk jediného textilního artefaktu z prostřídanou strukturou, která by mohla znamenat vzor. A to buť sešitím různých textilií nebo změnou technologie při tkaní. Tuto alternativu článek však nesleduje a spíše si zapamatujeme stále se opakující …,,vzorky jsou neopravené, nezdobené, chybí spojení (navázání, napojení) i okraje a následkem špatného zacházení jsou průměrně roztřepené.“ Zřejmě naprosto jasně chybí napojená změna struktury textilu, ale změna textilu na jednom vzorku existuje. Protože je otisků takové minimum (mezi 2-5 procenty) je statisticky vůbec možné aby hned na jednom miniaturním úlomku hlíny byly dva otisky bez vzájemné souvislosti? Proto bych zde rád viděl určité sledování tohoto jevu. To je nutné když vzorky jsou na jednom a téže kusu, jdou z části přes sebe a každý vznikl nezávisle a nebo každý leží v jiné části materiálu a vzájemný vztah je nejasný, protože vzorek neposkytuje komplexní informaci.

Dále v přehledech typů textilií chybí u inventárních čísel artefaktů identifikace stavu hlíny (pálená, částečně pálená, nepálená). Což je fatální nedostatek. Jedná se o to, že by právě nepálené vzorky mohly být zpochybněny jako vzniklé druhotně při archeologickém výzkumu, nebo při transportu, kdy například po zmoknutí se převážely v plátěném materiálu, nebo se různými hadýrkami vysoušely. Známka archeologického zkreslení u nevypálených artefaktů je od 8-10, protože neznáme praktické nálezové a následné okolnosti (článek mezinárodního týmu se jimi nezabýval), a u vypálených hrudek je však jejich hodnota suprově na jedničce, tedy alespoň teoreticky. Zatím však nevíme zda právě vypálené kusy nenesou nějaké sporné těžko identifikovatelné struktury.

Texty u fotografií označují

Obr. 6. Typ I, pozitivní otisk č.22-1956. Tkalcovský uzel jako součást síťoviny

Tento odpovídá skupině ze strany 78, síťovině s tkalcovskými uzly a odpovídá i inventární číslo i označení odkazu na obrázek. Což by mohlo odpovídat skutečně struktuře na fotografii.

Obr. 5. Typ III, pozitivní otisk č.12-1957. Šňůra násobná, dvojmo skaná, předená se zákrutem Z, skaná se zákrutem S.

Znovu vše odpovídá a lze najít v textu na straně 74, otisk není zřejmě uměle separován, protože skutečně má jít jen o izolovaný otisk o provaznického výrobku z více pramenů,

Obr. 4. Typ II, pozitivní otisk, č 51-1963. Uzavřené jednoduché proplétání, S zákrut u útkových nití.

A na straně 64 také nacházíme Typ II, Uzavřené jednoduché proplétání, S zákrut u útkových nití, i odkaz na obrázek č.4. Tady na fotografii najednou dochází ke sporu, protože má jít o otisk tkaniny a vidíme zde jen jediný izolovaný otisk drobného ,,přesmyknutí“ dvou nebo tří elementů.

Proč není přítomna zbývající struktura je záhadné, protože na schématu č.II v tabulce pérových kreseb na straně 63 je daný typ otisku interpretován jako celoplošný textil.

Otisk byl tedy separován uměle, nebo co to má vlastně znamenat?

Článek o textilu tak skutečně vlastně nepřinesl jedinou fotografii plátna, tedy nepřinesl jediný důkaz existence textilu v pravém slova smyslu.

Do práce jsem zařadil také ukázky a výčet oblastí, které článek mezinárodního týmu zpracoval, protože je dobré vědět, že se udělalo veliké množství zcela konkrétní práce a je dobré si udělat o věci vlastní konkrétnější představu.