Vliv společnosti na vzhled řemeslného artefaktu

Možná bych to vysvětlil tak, že gravettienský řemeslník nemusí vytvářet u předmětů tak fascinující vizuální nepřímou personu, prostě proto, že není ,,tvůrce – prodavač“ těchto předmětů, který by byl ,,monopolně“ závislý na společnosti. Náš hypotetický gravettienec, co by jedinec, tak jako každý jiný gravettienec žil na společném území, kde mohl každý svobodně čerpat zdroje. Když mám hlad, když chci nové předměty je jen na mě abych si je zajistil. Nemusím se nikoho z lidí doprošovat, na nikom nejsem opravdu závislí. Společnost svým charakterem mě k této samostatnosti vede a jen tímto jsem na ní skutečně závislí, protože mne učí jak a kde vypátrat zdroje suroviny, jak je zpracovávat, jak s nimi hospodařit a podobně. (Jedná se o společný princip ekonomiky a funkce společnosti lovců a sběračů)

Zato například středověký nebo i dnešní řemeslník, nebo i většina současných lidí nemá žádné takové svobodné přístupy ke zdrojům, nemohou se spolehnout nikdy sami na sebe a na své schopnosti a sebelepší um, jsou totiž odkázáni na milost a nemilost společnosti, především těch, kteří zdroje zpravují. Pokud tedy jedinec chce zde mít přístup ke zdrojům jsou mu společností diktovány určité konkrétní podmínky, jeho schopnosti a potřeby se tak mohou hrubě rozcházet s tím co ve skutečnosti od společnosti získá a za jakou cenu. Dochází tak vlastně k obchodu mezi jedincem a jeho vlastní společností. A sama společnost, na rozdíl od společnosti přírodních národů, nemá vážný zájem vzdělávat jedince tak, aby všichni mohli získat tolik zdrojů kolik sami chtějí, protože takový objem zdrojů ani společnost nemá. Když zdejší řemeslník chce nějaký přístup ke zdrojům musí nabídnou protihodnotu, musí se tedy obracet v rámci společnosti do různých skupin ve společnosti, které zdroje mají a svoje zboží nějak ozvláštňovat, aby se sním daná společenská skupina ztotožnila a přijala je za své a kupila je. Toto ozvláštnění (provedení, materiál, dizajn, nové technologie, exotický či daleký původ) je to, co sice může být registrováno i u přírodních národů, kam gravettience je možné řadit, ale velkoobjemové rozšíření tohoto ozvláštněného zboží registrujeme teprve u některých holoceních kultur a můžeme je registrovat kolem sebe i my a můžeme je srovnávat s vybavením jiných společenských vrstev. (Pro úplnost je nutné dodat, že se v tomto druhu společnosti už onen řemeslník nedostane ke zdrojům sám osobně, ale zase společností prostředkovanou formou.)

Individuální přístup. Z výše uvedeného vyplývá, že u gravettienců, které nehonil tlak ozvláštnění se mohl uplatňovat skutečně individuální přístup spojený s různou řemeslnou a uměleckou úrovní individualit. Pod tímto označením si musíme představit, že v koridoru řemesel přírodních národů je vlastnění zdrojů a volný přístup k ním pro všechny základem politiky, kultury a technologie. Každý si vezme surovinu a každý si vyrobí co potřebuje. Je to hodně zjednodušený pohled, ale rámcově se pohybujeme hodně kolem branky. Proto v gravettienu registrujeme různé řemeslné úrovně, prostě někdo je šikovnější a pilnější, jiný je průměrný a jiný chabý či lenošný. Mohou se také různě uplatňovat některé jednotící pracovní postupy a to přesto, že existoval zřejmě pro všechny činnosti pomocný mytologický nápovědníček, přes to mohl být někdo zapomnětlivý a jiný naopak hlava otevřená. Proto by bylo dobré porovnat některé téměř stejné výrobky na různých lokalitách například výrobu perliček v Maltě a v Sungiru a podobně. Petr Škrdla uvádí, že skutečně si s tím už někteří specialisté dali tu práci, například u pro provrtávání gravettienských tenkých předmětů existuje jeden standartní společný obecně rozšířený postup od Francie, přes Moravu po Sungir, který je odlišný od provrtávání podobných předmětů v magdalenienu.

Kulturní zastínění průmyslovou výrobou

Nedávno jsem si prohlížel různé encyklopedie s obrázky představ tábora a lidí v mladém paleolitu a všechno jakoby bylo moderní a správné a porovnatelné s tím, co je v mích rekonstrukčních napodobeninách až na jediný drobný rozdíl. Vše jako by bylo vyrobeno v továrně na běžícím pásu, vše navržené jediným výtvarníkem a koupeno v obchodě s uniformami. Naše představy mohou zrcadlit naší zkušenost s tovární velkovýrobou. Tady to vypadalo nevině a dovedu si představit, že mě ten, kdo nemá o věci přehled může podezřívat s pedantství a puntičkářství, ale rozdíl to je a když víte o věci své, vadí vám to tak, že vám připadne celá věc trapná a dětinská. A když se podíváte jak si poradil tento autor s tímto přístupem s vyjádřením středopaleolitického tábora, tak tam má každý naprosto stejným způsobem utrhlé a nahastrošené přiodění z kožešiny a pak tato kultura vypadá hyperchudě a zoufale jednoduše primitivně. Chybí zde individuální přístup a přirozeně osobní zdobící element lidské povahy (který v archeologickém materiálu a středního paleolitu registrujeme jako hrot ze záhnědy nebo křišťálu nebo zkameněliny začleněné do nástroje atd.).

I dnes jsou etnika, která nezobrazují figury a to v prostředí jihoamerického vlhkého pralesa, bez skal a možnosti malovat na kůžích. Přesto mají zájem o barevné hlinky a malují sami sebe. Stejně tak se zdobí a věnují pozornost všem zvláštním artefaktům. Ale při archeologizaci dojde k zániku všech těchto materiálů a zůstanou jen barevné hlinky (stejně jako na některých středopaleolitických lokalitách). Vzpomeneme si hned na zájem gravettienců o pravěké schránky mořských měkkýšů a žraločí zuby, ale na lidi ze středního paleolitu mající zájem o už zmíněný nevšední křišťál nebo kamennou surovinu ze zkamenělinou. Sem patří i zájem gravettience o nevšední využití atraktivního červeného krevele, co by materiálu pro skulpturu ženy. Jde nejen o využití zvláštní suroviny, ale i o určitá technická ojedinělá řešení jako provrtaný lidský zub, dvojitý slepený medvědí špičák (pavlovien), křišťálové nástroje (magdalenien). Proto význam individuálního přístupu je pro paleolit natož pro gravettien neodmyslitelným a evidentním prvkem chování dávných kultur.