13. Co je to metodická skepse, jaký je její cíl, postup a výsledek (u r. Descarta). Vyložte pojem res cogitans.

Metodická skepse

Ve své filosofii Descartes používá stejnou metodu jejímž počátkem je pochybování - metodická skepse. Jediné o čem nelze pochybovat je mém vlastní pochybování, tedy o myšlení - Cogito ergo sum (Myslím tedy jsem).

Tak dospíváme k sebevědomí subjektu. Při pochybování musím předpokládat myslící já. Tak jsem u základního poznatku, který je nezpochybnitelný a na němž lze vystavět další filosofii.

Příklad: bourání svých letitých názorů. důvod k pochybnosti, principy, jimiž bylo vše, čemu jsem dříve věřil, podepřeno,

smysl, cíl - nalezení jistého poznání, nezpochybnitelného základu

postup - eversio (vyvrácení, bourání) všech dosavadní filosofií uznávaných archai (východisek, principů) – jistota smyslových poznání i matematických pravd je pochybná (argument souvislého snu a deceptora)

výsledek, cíl - jediné, o čem nemohu pochybovat, je to, že pochybuji a tedy, že musím být, existovat:

Res cogitans = věc myslící

Příklad: Nepřipouštím teď nic než to, co je nutně pravdivé, a jsem tudíž precizně pouze myslící věc, jsem tudíž také já, když mne klame, : Já jsem, já existuji, je nutně pravdivá

res cogitans a res extensa

Rés kógitans, rés extéma, latina, základní pojmy Descartovy filozofie Res cogitans je substance (podstata, věc – res) myslící, res extensa je substance rozprostraněná. Descartes nachází v jistotě vlastního myšlení nejvyšší filozofický princip, nejvyšší pravdu, která je nepochybná. Tím je také zdůvodněna nesporná existence duše jako něčeho, co ke svému bytí nepotřebuje níc, co je substancí. Myslící substance je Deseartovi něčím zásadně odlišným od světa těles, tj. od hmotné substance, kterou lze charakterizovat atributem (vlastností) rozprostraněnosti. V tomto smyslu je Descartova filozofie příkrým metafyzickým dualismem.

14. Nastiňte hlavní myšlenky Husserlovy fenomenologie. Co je epoché, fenomén, fenomenologické (transcendentální) vědomí, intencionalita?

Husserlova fenomenologie

- Husserl je zakladatel fenomenologie

- Husserlova fenomenologie je věda, zkoumající fenomény našeho vědomí

- logické zákony jsou nezávislé na psychologii, nejsou identické s procesy v myslícím vědomí (návaznost na Bolzana)

- snažil se o přeměnu filosofie ve striktní vědu, která popisuje zkušenosti či objekty = fenomény (jevy) takové, jaké jsou v jejich vlastní podstatě

- Husserlova fenomenologie umocňuje odvrat od Kanta, hledá naopak základy transcendentálního myšlení u Descarta - podle Husserla má naše poznání dogmatický ráz (samozřejmě a automaticky věříme, že našim představám ve skutečnosti něco odpovídá) - oblast vědomí jako podmínka veškeré zkušenosti (musíme se zřeknout své dogmatické víry v samozřejmou existenci vnějšího světa, musíme tezi o existenci světa dočasně zbavit platnosti - "uzávorkovat ji") - po "uzávorkování" se svět pro nás stává pouhým fenoménem (jevem) našeho vědomí - psychologie je součástí světa, proto ji musíme také "uzávorkovat" - tak dojdeme k absolutnímu, transcendentálnímu vědomí - přirozený svět našeho života je odlišný od světa zkoumaného vědou (svět vědy je světem abstrakce a matematizace) - věda nám v mnohém ulehčuje život, ale nepomáhá nám najít jeho smysl

Epoché

je fenomenologická redukce ega. Redukcí vzniká dále nedělitelná „substancia cognitans“. (tady se Husserl ocitá ve sporu s J. Patočkou). Důležitým hlediskem fenomenologie je chápání noetické struktury světa — svět má charakter zjevovaného (na poli našeho vědomí)

Fenomén

čistý jev, „to, co se samo ukazuje, a tak, jak se samo ukazuje, bez jakýchkoli dalších předpokladů.

fenomenologické (transcendentální) vědomí

Jádrem časového vědomí je vědomí přítomnosti, která ovšem nemůže být pouze „bodová“: člověk, který deklamuje báseň, ji musí umět celou, svým posluchačům ji však předkládá slovo za slovem, hlásku za hláskou – a oni si ji bez problémů postupně skládají v celek. Má-li člověk rozumět mluvené řeči, musí si podržovat to, co už zaznělo, ale zároveň také očekává, co teď přijde. Jen tak lze pochopit fenomén překvapení – například kdyby se přednášející opakoval, vybočil z role a podobně. Tuto složitou strukturu přítomné zkušenosti, totiž retence uplynulého, prezentace právě vnímaného a protence čili očekávání nazývá Husserl „časovým dvorcem.

Intencionalita - chápe ji jako podstatu vědomí a snaží se budovat teorii tzv. čistého vědomí bez vztahu k objektivní realitě.