3.1. Judikatura obecných soudů (rozhodnutí a stanoviska) a její závaznost

Nejpovolanějším orgánem k výkladu práva je nepochybně soud. K takovému závěru lze dospět z vícero důvodů. Tak především soudy jsou dle čl. 81 Ústavy ČR nezávislé tzn. že jejich rozhodovací činnost by měla být zcela objektivní bez jakéhokoliv ovlivnění (zásahu) mocí zákonodárnou i výkonnou. Druhým aspektem je skutečnost, že soudcem se může stát podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR pouze osoba, která má vysokoškolské právnické vzdělání, což lze považovat za základní předpoklad pro správnou interpretaci práva. Jinak tedy řečeno, ten kdo by měl podat správnou interpretaci práva je soud právě proto, že je k tomu nejen dostatečně fundovaný, ale není (neměl by být) ovlivněn subjektivními pocity, politickými tlaky apod. Obecně význam výkladu práva vyššími soudy v soudní hierarchii je zcela nepochybně daleko větší než význam interpretace práva např. soudem okresním.

Výklad vyšších (vyššího stupně) soudů - jedná se zejm. o stanoviska Nejvyššího soudu (publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) a stanoviska Nejvyššího správního soudu (publikovaná ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).¹⁰³ Jejich cílem je sjednocování soudní praxe. Nejvyšší soudy je vydávají k problémům, kde praxe je nejistá a rozporná. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soudy publikují vedle svých stanovisek (rozhodnutí) i rozhodnutí nižších soudů, kterým přisuzují při sjednocování rozhodovací praxe právně zásadní význam v řešení konkrétní právní věci. O publikaci rozhodnutí rozhodují kolektivní orgány Nejvyšších soudů.

Velmi zajímavý je názor Ústavního soudu na nerespektování judikatury v praxi obecných soudů. Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR, jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným (§ 28 odst. 3, § 29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad – konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit.¹⁰⁴

Lze tedy důvodně tvrdit, že z postulátu vázanosti soudce¹⁰⁵ (zdánlivě pouze) zákonem nevyplývá (a contrario) absence vázanosti soudní judikaturou (výsledky dosavadní rozhodovací praxe soudů). Vymezit však nutno míru této závaznosti, resp. podmínky, za nichž odchýlení se od převažující, kontinuální a stabilizované soudní praxe nevymyká se postulátům právního státu a nezasahuje takto do práva dotčených subjektů na spravedlivý proces.¹⁰⁶

Zde spatřuji inspiraci v diskursivní teorii právní argumentace Roberta Alexyho, který zformuloval dvě základní pravidla právního diskursu týkající se precedentu. Prvním je požadavek citovat předchozí judikaturu interpretem vždy pokud může být považována za souladnou či naopak rozpornou s aktuálním rozhodnutím (zamýšleným rozhodnutím); Druhý požadavek je víceméně totožný s výše uvedeným požadavkem Ústavního soudu, a to, aby soudce, který se odchýlí od ustálené judikatury při svém rozhodování musel toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty.¹⁰⁷

Samotný význam judikatury lze demonstrovat např. na trestněprávním pojmu „ublížení na zdraví“. Trestní zákon tento právní termín blíže nespecifikuje. Rozhodovací praxe soudů ublížení na zdraví vyložila jako nikoli zcela přechodnou poruchu zdraví, která poškozeného omezuje v běžném způsobu života alespoň po dobu 7 dní. Způsobení poruchy zdraví trvající kratší dobu není soudy posuzována jako trestný čin ublížení na zdraví, ale pouze jako přestupek.¹⁰⁸

Co se tedy týče závaznosti výkladu z pohledu právního, tak stanoviska Nejvyššího soudu právní závaznost nemají žádnou a rozhodnutí mají závaznost pouze mezi účastníky řízení (inter partes) v němž takové rozhodnutí bylo vydáno (soudy nemají pravomoc tvorby práva).

V praxi však mají daleko vyšší význam než jim samotný náš právní systém přisuzuje, neboť každý soudce sice má možnost obhájit si svůj názor i proti stanovisku Nejvyššího soudu (soudce je dle čl. 82 Ústavy ČR nezávislý a dle čl. 95 odst. 1 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou).¹⁰⁹ Avšak v praxi se to nestává příliš často, a to i proto, že názor Nejvyššího soudu je považován za vysoce fundovaný a také soudy uznávaný.

Libor Hanuš jde dokonce v tomto směru ještě dál a má za to, že pokud se hovoří o ustálené (stabilizované, konstantní) judikatuře, kterou je třeba rozumět dostatečně reprezentativní a stran řešení dané otázky výrazně převažující rozhodovací praxi soudů (větší počet rozhodnutí) jež se vyskytuje ve shodě, tak pokud touto judikaturou strany před soudem přímo argumentují, resp. je publikována a veřejně dostupná, není potom o její závaznosti při splnění daných podmínek jakýchkoliv pochyb.¹¹⁰ Obdobný názor sdílí i Zdeněk Kühn, který má za to, že je nesprávný názor, podle něhož soudní rozhodnutí nemá v kontinentálním právním systému žádný právní význam erga omnes. Soudcovská rozhodnutí (precedenty) pak fakticky působí jako prameny práva, fakticky působí jistou formou závaznosti, protože také určitou normativní sílu ipso iure mít mají.¹¹¹

Dle mého názoru by měla judikatura jako taková především sjednotit soudní rozhodování a přispět k vyšší předvídatelnosti soudního rozhodnutí v konkrétních případech a tím zamezit jakési libovůli soudů při jejich rozhodovací činnosti. Na druhou stranu však nelze vyžadovat po soudci, aby interpretoval právní normu shodně s judikaturou, pokud by se s touto interpretací neztotožňoval a podal na obhajobu své interpretace řádnou a relevantní argumentaci. K tomu se také vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.2.2004 „Imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva. Proto také součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je právo účastníka řízení na to, aby obecný soud v řízení aplikoval příslušné znění kogentní procesněprávní normy, resp. aby příslušnou normu interpretoval v mezích práva na spravedlivý proces. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje.“ ¹¹²

Obecné soudy nejsou tedy v české právní kultuře formálně vázány judikaturou vyšších soudů, musí však přinejmenším vzít relevantní závěry takovéto judikatury, při řešení otázky quid juris, do úvahy, a to zejména v situaci, kdy se zjevně nejedná o jednoduchý případ interpretace práva.¹¹³ Vždyť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je pak stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Samotná stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale také činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co právem je, a co právem není.¹¹⁴