5.4. Výklad práva nebo svévole

V rámci soudního rozhodování a tedy i při procesu interpretace práva dochází někdy také k tzv. svévoli resp. libovůli soudu. Při objasnění pojmu svévole je třeba maximální měrou konsensuálně vymezit její podstatné znaky.

V nejobecnějším pojetí pro oblast realizace práva je nutnou podmínkou pro založení svévole vykročení jednajících (interpretujících) subjektů z mantinelů vymezených právním rámcem tj. porušení práva. Jinak řečeno jednající subjekty (interpreti práva) musí svým jednáním přesáhnout rámec právního řádu. Jedná se tedy o takové porušení práva, které zahrnuje veškerý postup subjektů směřující k dosažení výsledku realizace práva (resp. chtěného cíle), který není odrazem postupu právním řádem výslovně či obsahově (implicitně) předvídaného.

Co se pak týče svévole soudu, lze říci, že zahrnuje i takové završení právem předjímaného postupu, u něhož odůvodnění nezrcadlí požadavky právním řádem kladené na výsledek aplikace práva tj. není výrazem naplnění postulátu srozumitelnosti, dostatečné přesvědčivosti a transparentnosti argumentace¹⁶⁵, jakož i vysvětlení (odůvodnění) přijetí konečné podoby rozhodnutí. Takové právně nepřípustné projevy lze právě spatřovat především u orgánů veřejné moci při výkonu svých pravomoci (kompetencí), jinak řečeno při aplikaci práva, jejímž završením je vydání rozhodnutí. Tato neshoda s právním řádem či vykročení z jeho rámce přitom pojímá v sobě všechny fáze (dílčí části) autoritativní aplikace práva. Těmi fázemi je jinak řečeno celý proces zjišťování skutkového stavu (questiones facti), proces právního posouzení (questiones iuris), jakož posléze i vydání rozhodnutí včetně jeho dostatečného racionálně obhajitelného a tímto způsobem i ex post přezkoumatelného odůvodnění.

Svévolné jednání z pohledu praktického a jeho konkrétní právní relevance se musí vždy nezbytně promítnout do hodnocení celého procesu realizace (aplikace) práva. Z těchto důvodů je také toto jednání nutno považovat za nepřijatelné. Při takovém praktickém pohledu je třeba rozlišovat jak vlastní porušení práva, tak i zohlednit jeho intenzitu, a to posouzením procesu jako celku resp. jeho výsledku v tom smyslu, zda předmětné dílčí porušení mělo na jeho konečnou podobu velký vliv či pouze nezanedbatelný význam.¹⁶⁶

Uvedený závěr plyne z podstaty lidské spravedlnosti a v jejím rámci lidské nedokonalosti samé, která spočívá v dosažení všeho, co bylo právním řádem předsevzato. V tomto smyslu však již nejde o samotné porušení práva, které by bylo možno označit jako svévoli, ale jde pouze o reálné naplnění znaku svévole vzhledem k celému procesu realizace práva a jeho výsledku. Takto lze poté rozlišit kvalifikaci procesu aplikace práva coby procesu nikoliv svévolného, nýbrž „spravedlivého jako celku“ (in globo), byť poznamenaného dílčím, v poměru k celému procesu relativně „bezvý­znamným“ projevem porušení práva. ¹⁶⁷

V rozhodovací praxi lze posouzení spravedlnosti a akceptovatelnosti přirovnat k přezkoumání ústavnosti zákona. Např. Nejvyšší soud USA postupuje při přezkoumání ústavnosti třemi různými způsoby. Prvním je „rational basis test“, dle něhož pro ústavní konformitu nějaké právní regulace postačuje, jestliže klasifikace se nachází v nějakém racionálním vztahu k účelu zákona. Druhým přísnějším hlediskem je zkoumání úzké vazby zákonných prostředků a účelu zákona, jinými slovy, tato vazba musí být vhodná a potřebná. Třetím hlediskem je pak tzv. „intermediate level of scrutiny“, dle kterého zákonná klasifikace musí napomáhat k dosažení zákonného účelu nejen potenciálně, nýbrž skutečně.¹⁶⁸ Podle Radbrucha konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ,nesprávné (nepatřičné) právo musí spravedlnosti ustoupit.¹⁶⁹

K pojmu svévole a její nepřípustnosti se mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud ve svých nálezech. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli.¹⁷⁰

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naznačené porušení ústavního pořádku nastává bez jakýchkoliv pochybností při postupu svévolném, zrcadlícím extrémní excesy orgánů veřejné moci, nemající opory v ústavně souladné normativní regulaci.¹⁷¹

Jak již bylo řečeno, tak se svévolí souvisí i lidská spravedlnost spolu se všemi jejími důsledky. Jinak řečeno tedy spravedlnost při jejichž realizaci dochází k větším či menším pochybením. O to více se také v těchto případech projevuje zcela zásadní význam způsobu resp. metodologie výkonu spravedlnosti. Díky správnému způsobu realizace je možno nežádoucí projevy eliminovat. Je třeba si také uvědomit, že předpokladem pro dosažení spravedlnosti není pouze úroveň interpretova vzdělání, zkušeností, intuice, i když se jedná o předpoklady nezbytné, ale svůj význam mají i např. faktory sociální (sociální cítění). Výkon spravedlnosti je také úzce spjat s otázkou racionality, logiky, dostatečného odůvodnění a přesvědčivé argumentace. Z toho plyne, že „ten, kdo povolán a zmocněn k výkonu spravedlnosti jest a jej vážně s respektem a úctou k právu pojímá, je co do odpovědnosti za věci lidské zatížen břemenem skutečně nelehkým, ba současně přímo až Sisyfoským.“¹⁷² Samotný obsah spravedlnostního hodnocení práva lze stanovit pouze z práva samého. Takový závěr je důsledkem ztotožnění spravedlnosti s pojmem zákonné spravedlnosti, což jinými slovy představuje důsledný právní pozitivismus ve smyslu myšlenkové linie vyznačené jmény Tomáše Hobbese a Johna Austina.¹⁷³ Vnímání spravedlnosti je ovlivněno také principiální hranicí lidského myšlení v oboru praktického rozumu. Tomu je příznačná např. myšlenka neodvoditelnosti toho co býti má ze samotných výroků.

Pokud dochází ke konfliktu právní normy s materiální představou o spravedlnosti změněné společnosti, pak nemůže soudce uniknout poukazem na nezměnitelný text zákona. V takových případech je soudce de facto nucen k volnějšímu nakládání s právními normami, nechce-li selhat ve své povinnosti vykonávat spravedlnost.¹⁷⁴

Právní řád v návaznosti na rozsah hypotézy právní normy tvoří rámec, jenž směřuje ke korekci případně nežádoucího lidského chování.¹⁷⁵ Tato korekce je právním řádem prováděna jak vůči subjektům aplikujícím právo, tak i vůči ostatním subjektům práva. Jde tedy o univerzální normativní právní systém jehož cílem je dosažení lidské a sociální sprave­dlnosti. Smyslem a účelem práva je přitom umožnit subjektům vytváření si svého života a to v mezích garantovaných právním řádem.¹⁷⁶ Jinými slovy řečeno je smyslem a účelem práva sloužit potřebám lidí. Nelze tedy říci, že pouze lidé jsou podrobeni právu, neboť i právo je podřízeno subjektům práva, a to právě tehdy, když je právo realizováno. Tato realizace práva je však přípustná jen pokud nevykazuje prvky svévole.

Závěrem si dovolím uvést stěžejní definici svévole soudu, kterou vyřkl Ústavní soud: „V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06 a IV. ÚS 369/06).“¹⁷⁷

Domnívám se, že tato definice zcela přesně vystihuje aspekty svévole v soudní praxi.