2.2.6. Komparativní výklad 94

Tato metoda je paradoxně spíše využívána teorii než v samotné praxi obecných soudů. Je možno podotknout, že naopak argumentace Ústavní­ho soudu občas poukazuje na srovnání s jinými evropskými zeměmi nebo odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Z větší části vlastně nejde o interpretaci práva, ale spíše o argumentaci přesvěd­čovací. Srovnávacím právem se rozumí soubor cizích právních předpisů, resp. zahraničních doktrín judikatury. Zde pak nejde opomenout význam interpretačních postupů a právní argumentace v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Soudního dvoru Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr) a dalších mezinárodních soudních institucí. S tím také souvisí závaznost rozhodnutí ESLP a Soudního dvora EU. 94

Výklad komparativní vychází povětšinou z argumentace opírající se o srovnávání postupů, které se týkají obdobných institutů, používaných v zahraničí. 94

Druhy interpretací lze také rozlišovat z hlediska vztahu slovního znění právního testu a zjištěným smyslem daného textu. V tomto smyslu se rozeznává výklad doslovný (adekvátní), rozšiřující (extenzivní) a zužující (restriktivní). Při použití těchto druhů výkladů je třeba dbát na to, aby takovým výkladem nebyla porušena základní práva a svobody osob. 94

3. Interpretace práva V soudní praxi 95

Bezesporu nejvýznamnějším je výklad práva soudy, a to jak soudy obecnými, tak i soudem Ústavním. Interpretace práva je neodmyslitelnou součástí rozhodovací činnosti soudů a tedy i samotného soudního rozhodnutí, neboť bez řádného výkladu by nemohlo být správně a spravedlivě rozhodováno. Taková rozhodnutí se odbornou terminologií nazývají „judikatura“. Lze také říci, že judikaturou se rozumí v soudní praxi běžně ustálený výklad práva. Judikatura dnes není tvořena pouze rozhodnutími obecných soudů. Svou vlastní judikaturu vytváří i Ústavní soud ČR, pokud se týče otázek základních práv a svobod. Na významu nabývá také judikatura nadnárodních soud­ních institucí, a to především Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvoru Evropské unie se sídlem v Lucemburku. V současné době je také velmi diskutovaná závaznost judikatury shora uvedených evropských soudů. Nejvyšší soud ČR k tomu uvedl, že „soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 věta před středníkem ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). Česká republika se stala stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 11 (č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) dne 1.1.1993 jako nástupnický stát České a Slovenské federativní republiky a Úmluva je tak součástí právního řádu České republiky. Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se vysoké smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Znamená to, že rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nemají povahu precedentu a jsou závazné pouze pro strany konkrétního případu“. 95

Dnešní význam judikatury Soudního dvora EU má velmi blízko k fungování precedenčního práva v Anglii, což samozřejmě má vliv i na práci s judikaturou českých soudů v českém právním řádu. Jinými slovy řečeno, současná praxe Soudního dvora EU se znatelně blíží anglickému precedenčnímu právu, a to i přesto, že nikdy Soudní dvůr EU výslovně neodkáže na staré decisis či teorii precedentů, nebo na skutečnost být vázán vlastními rozhodnutími. Obecně je však evidentně následuje, čehož je důkazem i váha a četnost odkazů na předešlou judikaturu v úsecích některých rozsudků. 96

3.1. Judikatura obecných soudů (rozhodnutí a stanoviska) a její závaznost 96

Nejpovolanějším orgánem k výkladu práva je nepochybně soud. K takovému závěru lze dospět z vícero důvodů. Tak především soudy jsou dle čl. 81 Ústavy ČR nezávislé tzn. že jejich rozhodovací činnost by měla být zcela objektivní bez jakéhokoliv ovlivnění (zásahu) mocí zákonodárnou i výkonnou. Druhým aspektem je skutečnost, že soudcem se může stát podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR pouze osoba, která má vysokoškolské právnické vzdělání, což lze považovat za základní předpoklad pro správnou interpretaci práva. Jinak tedy řečeno, ten kdo by měl podat správnou interpretaci práva je soud právě proto, že je k tomu nejen dostatečně fundovaný, ale není (neměl by být) ovlivněn subjektivními pocity, politickými tlaky apod. Obecně význam výkladu práva vyššími soudy v soudní hierarchii je zcela nepochybně daleko větší než význam interpretace práva např. soudem okresním. 96

Výklad vyšších (vyššího stupně) soudů - jedná se zejm. o stanoviska Nejvyššího soudu (publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) a stanoviska Nejvyššího správního soudu (publikovaná ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jejich cílem je sjednocování soudní praxe. Nejvyšší soudy je vydávají k problémům, kde praxe je nejistá a rozporná. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soudy publikují vedle svých stanovisek (rozhodnutí) i rozhodnutí nižších soudů, kterým přisuzují při sjednocování rozhodovací praxe právně zásadní význam v řešení konkrétní právní věci. O publikaci rozhodnutí rozhodují kolektivní orgány Nejvyšších soudů. 97

Velmi zajímavý je názor Ústavního soudu na nerespektování judikatury v praxi obecných soudů. Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR, jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným (§ 28 odst. 3, § 29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad – konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit. 97

Lze tedy důvodně tvrdit, že z postulátu vázanosti soudce (zdánlivě pouze) zákonem nevyplývá (a contrario) absence vázanosti soudní judikaturou (výsledky dosavadní rozhodovací praxe soudů). Vymezit však nutno míru této závaznosti, resp. podmínky, za nichž odchýlení se od převažující, kontinuální a stabilizované soudní praxe nevymyká se postulátům právního státu a nezasahuje takto do práva dotčených subjektů na spravedlivý proces. 97

Zde spatřuji inspiraci v diskursivní teorii právní argumentace Roberta Alexyho, který zformuloval dvě základní pravidla právního diskursu týkající se precedentu. Prvním je požadavek citovat předchozí judikaturu interpretem vždy pokud může být považována za souladnou či naopak rozpornou s aktuálním rozhodnutím (zamýšleným rozhodnutím); Druhý požadavek je víceméně totožný s výše uvedeným požadavkem Ústavního soudu, a to, aby soudce, který se odchýlí od ustálené judikatury při svém rozhodování musel toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty. 98

Samotný význam judikatury lze demonstrovat např. na trestněprávním pojmu „ublížení na zdraví“. Trestní zákon tento právní termín blíže nespecifikuje. Rozhodovací praxe soudů ublížení na zdraví vyložila jako nikoli zcela přechodnou poruchu zdraví, která poškozeného omezuje v běžném způsobu života alespoň po dobu 7 dní. Způsobení poruchy zdraví trvající kratší dobu není soudy posuzována jako trestný čin ublížení na zdraví, ale pouze jako přestupek. 98

Co se tedy týče závaznosti výkladu z pohledu právního, tak stanoviska Nejvyššího soudu právní závaznost nemají žádnou a rozhodnutí mají závaznost pouze mezi účastníky řízení (inter partes) v němž takové rozhodnutí bylo vydáno (soudy nemají pravomoc tvorby práva). 98

V praxi však mají daleko vyšší význam než jim samotný náš právní systém přisuzuje, neboť každý soudce sice má možnost obhájit si svůj názor i proti stanovisku Nejvyššího soudu (soudce je dle čl. 82 Ústavy ČR nezávislý a dle čl. 95 odst. 1 je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou). Avšak v praxi se to nestává příliš často, a to i proto, že názor Nejvyššího soudu je považován za vysoce fundovaný a také soudy uznávaný. 98

Libor Hanuš jde dokonce v tomto směru ještě dál a má za to, že pokud se hovoří o ustálené (stabilizované, konstantní) judikatuře, kterou je třeba rozumět dostatečně reprezentativní a stran řešení dané otázky výrazně převažující rozhodovací praxi soudů (větší počet rozhodnutí) jež se vyskytuje ve shodě, tak pokud touto judikaturou strany před soudem přímo argumentují, resp. je publikována a veřejně dostupná, není potom o její závaznosti při splnění daných podmínek jakýchkoliv pochyb. Obdobný názor sdílí i Zdeněk Kühn, který má za to, že je nesprávný názor, podle něhož soudní rozhodnutí nemá v kontinentálním právním systému žádný právní význam erga omnes. Soudcovská rozhodnutí (precedenty) pak fakticky působí jako prameny práva, fakticky působí jistou formou závaznosti, protože také určitou normativní sílu ipso iure mít mají. 99

Dle mého názoru by měla judikatura jako taková především sjednotit soudní rozhodování a přispět k vyšší předvídatelnosti soudního rozhodnutí v konkrétních případech a tím zamezit jakési libovůli soudů při jejich rozhodovací činnosti. Na druhou stranu však nelze vyžadovat po soudci, aby interpretoval právní normu shodně s judikaturou, pokud by se s touto interpretací neztotožňoval a podal na obhajobu své interpretace řádnou a relevantní argumentaci. K tomu se také vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.2.2004 „Imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva. Proto také součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je právo účastníka řízení na to, aby obecný soud v řízení aplikoval příslušné znění kogentní procesněprávní normy, resp. aby příslušnou normu interpretoval v mezích práva na spravedlivý proces. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje.“ 99

Obecné soudy nejsou tedy v české právní kultuře formálně vázány judikaturou vyšších soudů, musí však přinejmenším vzít relevantní závěry takovéto judikatury, při řešení otázky quid juris, do úvahy, a to zejména v situaci, kdy se zjevně nejedná o jednoduchý případ interpretace práva. Vždyť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je pak stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Samotná stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale také činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co právem je, a co právem není. 100

3.2. Výklad práva Ústavním soudem 100

Ústavní soud již sám v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. 100

Ústavní soud vystupuje při svém rozhodování o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení jako negativní zákonodárce. O zrušeni zákonů nebo jejich jednotlivých ustanoveni rozhodne, jestliže jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Dále rozhoduje o zrušeni jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jestliže jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Vedle toho Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech. Taková vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny organy i osoby. Předmětem diskusi zůstává otázka odůvodnění takovéhoto rozhodnutí resp. interpretace a aplikace právních předpisů Ústavním soudem. 100

Pokud ovšem rozhoduje Ústavní soud v individuálních přípa­dech, svojí rozhodovací činností prakticky vydává individuální právní akty, závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky řízení. Jeho rozhodnuti mají kasační účinky a organy veřejné moci proti nimž ústavní stížnosti směřují, tuto skutečnost musejí respektovat, přičemž je neudržitelný názor některých obecných soudů, že nález Ústavního soudu je závazný toliko ve svoji výrokové části a jeho odůvodnění respektováno být nemusí. 101

Ústavní soud se k tomu také vyjádřil, a to následovně - dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeném v nálezu Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, které musí být nejen ve formální shodě s právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování nálezu Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. 101

K tomu lze podotknout, že odůvodnění a argumentace Ústavního soudu jsou však v praxi ve většině případů nejen vodítkem k řešení určitých interpretačních nejasností, ale i na taková rozhodnutí obecné soudy často odkazují při své rozhodovací činnosti resp. opírají o ně svá rozhodnutí. Při rozhodování po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem je příslušný orgán veřejné moci vázán právním názorem Ústavního soudu, který je součástí kasačního nálezu. Závazný tedy není pouze výrok nálezu, ale i odůvodnění resp. ty části, které obsahují právní interpretaci a aplikaci právních předpisů. Respekt k názorům Ústavního soudu je ve vyspělých zemích obvyklou součástí politické i právní kultury. V této souvislosti nelze opomenout v nedávné době poměrně nevybíravou kritiku politické reprezentace vůči Ústavnímu soudu při rozhodování o ústavní stížnosti poslance Melčáka a posuzování ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny a rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zde také nastaly zajímavé interpretační nejasnosti o kompetencích Ústavního soudu, a to zda má pravomoc k posuzování a případnému zrušení ústavních zákonů či nikoliv. 101

Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. 102

Pokud tedy Ústavní soud rozhoduje v individuálních případech, jsou jeho nálezy závazné pouze ve smyslu kasačním, nikoli ve smyslu precedenčním. V těchto případech tedy obecná závaznost rozhodnu­tí Ústavního soudu dána není, přestože jak již bylo řečeno, nepřímo (svou propracovaností a povahou argumentace) by měla judikatura Ústavního soudu rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměr­ňovat. Nelze však opomenout skutečnost, že judikatura Ústavního soudu naopak zavazuje samotný Ústavní soud. 102

Ústavní soud sám tedy dovodil svoji vázanost vlastními rozhodnutími, přičemž poukázal na to, že „nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). Možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je především změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. 102

Co se týče soudcovské a precedentní tvorby práva v systému psaného práva lze uvést názor P. Holländera „Konečně argumentem posledním ve prospěch opuštění tradiční evropsko-kontinentální koncepce pramenů práva je anglosaská zkušenost, jež v žádném případě neodůvodňuje závěr o možném omezování suverenity lidu resp. suverenity parlamentu“. Z tohoto názoru lze soudit, že Holländer je zastáncem precedenčního práva resp. závaznosti judikatury. Domnívám se, že tento názor překračuje možnosti (hranice) našeho právního systému. 103

Důvody interpretační extenze a intenze ústavního soudnictví vůči mimoústavním normativním vztahům (odvětví trestního, občanského atd.), a to do hmotného i procesního práva tkví především v našem systému psaného práva a jeho stabilizaci tzn. např. zabránění zákonodárným excesům. V hledání ústavnosti se tak interpretační hladina Ústavního soudu při vykladu norem o stupeň snižuje na úroveň zákonů, a přímo i do předpisů tyto zákony konkretizujících. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud vyplňuje mezery nejen v ústavních zákonech, ale i v zákonech a prováděcích předpisech. 103

Nelze opomenout skutečnost, že interpretace právní normy Ústavním soudem je někdy zcela odlišná od výkladu totožné právní normy obecnými soudy, přičemž je tento výklad v soudní praxi stabilní, jednoznačný bez jakýchkoliv pochybností. Z pohledu soudce soudu prvního stupně, tedy soudu, kde by důraz na zachování všech ústavních limitů měl být kladen nejvíce, jsou těžko pochopitelné požadavky Ústavního soudu, které na obecné soudy klade při interpretaci konkrétní právní normy, a to jak s ohledem na praktickou neefektivnost, tak i z hlediska splnitelnosti takových požadavků. 103

Někdy výroky resp. názory Ústavního soudu v odůvodnění svých nálezů a stanovisek vyvolávají pochybnosti o znalostech reálných možností obecných soudů, které jim procesní řády (občanský soudní řád) poskytují. 104

Příkladem může být výklad Ústavního soudu, který zcela mění ustálenou interpretaci obecných soudů konkrétního ustanovení občanského soudního řádu, která nepřinášela v praxi žádné obtíže. Jedná se o ustanovení § 45c v němž se hovoří o tom, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Dále odst. 3 citovaného ustanovení uvádí výjimku, kdy se písemnosti doručují i zastoupenému účastníkovi, a to tehdy má-li se účastník dostavit k výslechu nebo něco jiného v řízení osobně vykonat, nařídí předseda senátu doručení písemnosti nejen zástupci uvedenému v odstavci 1 nebo 2, ale i tomuto účastníku. Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil stanovisko, „že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny“. Ústavní soud dále zdůraznil obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). 104

Osobně se s výkladem citovaného ustanovení Ústavním soudem neztotožňuji resp. s ním nesouhlasím. Argumentace Ústavního soudu ve smyslu: „Má-li být výše uvedené základní právo realizováno musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit – musí být účastník o jeho konání vyrozuměn“ zde vyznívá poněkud nepřesvědčivě a dle mého názoru svědčí o určitém nepochopení institutu zastoupení v civilním řízení. 104

Osobně mám za to, že pokud si účastník zvolí zástupce na základě plné moci, aby za něj prováděl veškeré úkony v tomto řízení (procesní plnou moc), je třeba mít za to, že tak činil i s tím rizikem, že jeho zástupce může pochybit a např. ho neuvědomí o nařízeném jednání. Nelze přece pochybení zástupce zastoupeného považovat za procesní chybu soudu. Jinak tedy řečeno, tím, že si účastník zvolil zástupce neznamená, že byl zkrácen na svých základních právech zaručených Listinou základních práv a svobod, konkrétně na právu zakotvené v čl. 38 odst. 2 - každý má právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Tím, že předvolání bylo doručeno jeho dobrovolně zvolenému zástupci (§ 24 odst. 1 nebo § 25 odst. 1 o.s.ř.), mu byla dána plně k dispozici možnost zúčastnit se nařízeného jednání a vyjádřit se ve věci samé. A skutečnost, že jeho zástupce ho neuvědomil o nařízeném jednání je pochybením zástupce nikoliv pochybením soudu v tom smyslu, že by interpretoval citované ustanovení v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Výše uvedené platí pouze tehdy, není-li přítomnosti účastníka při jednání třeba (§ 115 o.s.ř.). Pak je pouze věcí úvahy předsedy senátu, zda při nařízení jednání o tom vyrozumí jen zástupce účastníka nebo účastníka i jeho zástupce. Povinnost předvolat zastoupeného účastníka k jednání je tedy dána jen tehdy, je-li třeba, aby byl vyslechnut jako účastník řízení, případně se osobně vyjádřil k návrhům jiného účastníka a nebo aby před soudem něco jiného osobně vykonal. 105

Na závěr je tedy třeba dodat, že v soudní praxi je tento názor Ústavního soudu ignorován (nerespektován) a předvolání účastníků k nařízenému jednání se nadále posílají (doručují) pouze zástupci účastníka, pokud takový byl zvolen. Osobně jsem zastáncem tohoto standardního procesního postupu obecných soudů. 105

Na závěr si dovolím podotknout, že interpretace práva Ústavním soudem je specificky zaměřená někdy až příliš na jednotlivé základní práva a svobody bez dalších souvislostí. Na druhou stranu je však nutno vyzdvihnout preciznost propracovaných rozhodnutí. 105