Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
Interpretace_prava_a_pravni_argumentace_v_soudn...doc
Скачиваний:
1
Добавлен:
01.05.2025
Размер:
1 Мб
Скачать
☆

7.1. Úkony soudních exekutorů před jejich pověřením k provedení exekuce

Exekuční řízení je podle § 35 EŘ zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Z daného ustanovení lze dovodit, že návrh na nařízení exekuce se již nepodává u soudu, jak tomu bylo před novelou EŘ tj. do 31.10.2009, ale naopak u soudního exekutora. Pokud tedy např. z neznalosti podá oprávněný návrh na nařízení exekuce u soudu, tak ten jej bez dalšího postoupí označenému soudnímu exekutorovi v návrhu (§ 55b odst. 4 EŘ). Po zahájení řízení resp. po přijetí návrhu je povinností soudního exekutora zkontrolovat návrh a případně vyzvat oprávněného k odstranění vad v návrhu ve smyslu § 39 odst. 1 EŘ. Tato kompetence byla soudním exekutorům svěřena právě novelou exekučního řádu (před novelou náležely tyto kompetence výhradně soudům), ale dle mého názoru se jedná poměrně o nezdařilý krok, který v soudní praxi spíše způsobil více problémů než užitku. Negativ je nepochybně více tak např. i přesto, že povinnost zkontrolovat návrh a případně vyzvat účastníka k opravě návrhu byla novelou přenesena na soudní exekutory, tak to v žádném případě neznamená, že již soud takový návrh nemusí zkoumat a ihned po předložení exekuci nařídí. Pravděpodobně si to tak zákonodárce představoval, avšak v praxi je to prakticky nemožné, neboť především je si třeba uvědomit, že soudní exekutor nijak neodpovídá za samotné nařízení exekuce tzn. že pokud by soud předpokládal, že návrh je bezvadný a nařídil by na základě takto předloženého návrhu exekuci, a poté by se zjistilo, že návrh obsahoval vady a ty nebyly odstraněny, tak by se jednalo o pochybení soudu nikoliv soudního exekutora. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud stejně návrh musí zkontrolovat. Jedinou změnou při zjištění vad v návrhu soudem, je tedy to, že soud nevyzývá přímo oprávněného k odstranění vad jako tomu bylo před novelou, ale vyzve soudního exekutora ke splnění jeho zákonné povinnosti. V praxi je bohužel smutným faktem ta skutečnost, že jen velmi malé procento návrhů je opraveno na základě samotné iniciativy soudních exekutorů, ale naopak je nepochybné, že soudní exekutoři resp. jejich zaměstnanci návrhy víceméně nekontrolují. Pokud to shrnu, tak je možno konstatovat, že tímto krokem nedošlo k žádnému odbřemenění soudů, ale naopak pouze k zatížení soudních exekutorů, vyvolání dalších otázek co se týče nákladů exekutorů spojených s kontrolou, opravou návrhů a dalších povinností, které jim vznikly na základě tohoto přenesení kompetencí. Tímto také došlo k zjevnému prodloužení lhůt, neboť komunikace probíhá ne již soud – účastník jak tomu bylo dříve, ale prostřednictvím třetí osoby tj. přes soudního exekutora, a to dle mého názoru zcela zbytečně. Z vlastní zkušenosti musím říci, že někdy je složitější vysvětlit soudnímu exekutorovy z jakých důvodů je návrh na nařízení exekuce neurčitý, nesrozumitelný nebo které náležitosti neobsahuje, než poučit samotného např. právního zástupce oprávněného, a to nemluvě o komunikačním šumu (soudní exekutor může interpretovat poučení o odstranění vad jinak, než bylo soudem uvedeno). Tato skutečnost je samozřejmě bohužel dána „kvalitou“ administrativních pracovníků soudního exekutora, neboť mnoho z nich není právně vzděláno. Avšak současný stav zcela jistě nutí soudní exekutory ke vzdělávání svých zaměstnanců resp. kladení vyšších požadavků při jejich výběru.

V souvislosti se samotnou problematikou odstraňování vad v návrhu nelze nezmínit případ, kdy právě soudní exekutor nevyzve oprávněného k odstranění vad v návrhu a soud jak se bohužel v praxi děje návrh pro tyto vady zamítne. V tomto smyslu je třeba řešit interpretaci ust. § 44 odst. 3 EŘ - soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne a § 39 odst. 2 EŘ - není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, soud sám nebo na návrh exekutora exekuční řízení zastaví. O těchto následcích musí být oprávněný poučen.

Jsou zde tedy dva instituty, které připadají v úvahu, a to jak zamítnutí návrhu tak zastavení exekučního řízení. Co se týče zastavení exekučního řízení pro neodstranění vad podle § 39 odst. 2 EŘ, tak je nutno mít za to, že zastavení není možné, neboť oprávněný ani nebyl k odstranění vad vyzván a poučen o následcích, a zde právě vyvstává otázka, kdo pochybil, když oprávněný dle zákona nebyl vyzván k odstranění vad v návrhu ačkoliv měl být, a díky tomuto pochybení byl návrh zamítnut. Na druhé straně je třeba zkoumat, zda zde byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu podle § 44 odst. 3 EŘ. Na tomto místě je třeba si položit několik otázek: Je soud povinen řešit tu skutečnost, zda exekutor vyzval oprávněného k opravě návrhu či nikoliv a posuzuje tedy návrh jako by byl bezchybný? Je vůbec možné zamítnout návrh pro vady, které měly být odstraněny na základě výzvy s poučením o následcích neodstranění dle § 39 odst. 1 a 2 EŘ nebo mělo být řízení zastaveno, a to z toho důvodu, že nelze pro tyto nedostatky v řízení pokračovat? Jsem přesvědčen o tom, že za daných okolností nelze použít ani jeden z institutů tj. zamítnutí resp. zastavení. Zastavení řízení je možné jen v tom případě, pokud byl účastník o těchto následcích poučen tzn. pokud návrh obsahuje vady musí být oprávněný (v případě odstranitelných vad) vyzván k jejich odstranění a současně poučen o následcích neodstranění. Z takové dikce zákona je zřejmé, že soud jednoduše musí zkoumat zda byl oprávněný vyzván a poučen v souladu s § 39 EŘ. Pokud se tak nestalo, tak je soud nucen upozornit na tuto skutečnost soudního exekutora a vyzvat ho, aby tak učinil. Pro úplnost je třeba dodat, že zamítnutí návrhu nepřipadá v úvahu, neboť pro odstranitelné vady nelze návrh zamítnout, ale je pouze možné řízení zastavit v souladu s ust. § 39 EŘ, neboť předpoklady pro nařízení exekuce sice můžou být splněny (§ 44 odst. 3 EŘ), avšak pro nedostatky v návrhu nelze v exekučním řízení dále pokračovat (§ 39 EŘ), což samozřejmě znamená, že jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je i bezvadný návrh, ale soud nemůže v řízení pokračovat resp. rozhodovat o návrhu, když pro vady v návrhu nelze v řízení pokračovat podle § 39 odst. 2 EŘ.

Jinými slovy řečeno, soud přece nemůže rozhodovat ve věci samé, když zde nebyly splněny po zahájení řízení podmínky pro pokračování v řízení tzn. podmínky pro rozhodnutí o návrhu, který obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (argumentum per eliminationem). Institut zastavení exekučního řízení podle § 39 odst. 2 EŘ tj. pro neodstraněné vady v návrhu je víceméně totožný s odmítnutím podání dle § 43 odst. 2. o.s.ř. Z logiky věci plyne, že zastavení exekučního řízení před nařízením exekuce je daleko méně významným rozhodnutím než zamítnutí návrhu, a to z toho důvodu, že zamítnutí návrhu je rozhodnutí ve věci samé a do budoucna způsobuje překážku res judicata (věc pravomocně rozhodnutá). Avšak při zastavení řízení podle § 39 odst. 2 EŘ může oprávněný kdykoliv podat návrh na nařízení exekuce ve stejné věci znovu.

Shrnu-li výše uvedené, tak logicky vzato v případě kdy oprávněný nebyl exekutorem vyzván k odstranění vad v návrhu musí soud vyzvat soudního exekutora, aby tak učinil. A až po řádné výzvě může být případně řízení zastaveno nebo při splnění podmínek rozhodováno o návrhu. Jiný postup nepřipadá v úvahu.