8.2. Přípustnost odvolání proti doplňujícímu rozsudku a opravnému usnesení

V souvislosti s nepřípustnosti odvolání ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. nelze opomenout institut opravného usnesení (§ 164 o.s.ř.) a doplňujícího rozsudku resp. usnesení (§ 166 o.s.ř.).

V případě podání odvolání do opravného usnesení, kterým byl opravován rozsudek, splňující předpoklady § 202 odst. 2 o.s.ř. (rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné) je třeba si uvědomit, že takové odvolání je proti tomuto opravnému usnesení přípustné, neboť se jedná o samostatný institut, u něhož zákonodárce nestanovil výjimku z obecného pravidla možnosti podat odvolání proti rozhodnutí soudu v prvním stupni, pokud to nevylučuje zákon (§ 201 o.s.ř.). „Odvolání proti takovému usnesení je totiž přípustné bez ohledu na to, zda je přípustné proti usnesení, jehož se týká oprava, a to proto, že je nevylučuje ani ustanovení § 202 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné ustanovení občanského soudního řádu.“ ²²¹ K této problematice se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí: „Proti opravnému usnesení, jímž se ve smyslu § 164 o.s.ř. opravuje výrok rozhodnutí, je odvolání přípustné, i když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.“ ²²²

Složitější situace nastává u doplňujícího rozsudku resp. usnesení (§ 166 o.s.ř.). Citované ustanovení hovoří v odst. 1 o tom, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. V odst. 2 je pak uvedena forma v jaké bude rozhodnutí soudu doplněno a za jakých podmínek. Z věty první je zřejmé, že o doplnění bude rozhodnuto rozsudkem pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne soud usnesením. Z toho lze vyvodit dva logické závěry:

1. Pokud se bude jednat o doplnění rozsudku, učiní ho soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku. Pomocí gramatického výkladu je tedy možno dospět k jednoznačnému závěru, že proti doplňujícímu rozsudku, kterým byl doplněn rozsudek na nějž se vztahuje i ustanovení § 202 odst. 2, není odvolání přípustné. Takto správnou interpretaci lze podpořit výkladem logickým, neboť z logiky věci plyne, že doplňující rozsudek dle § 166 o.s.ř. je stále rozhodnutí ve věci samé (§ 152 o.s.ř.). Proto by také bylo absurdní (reductio ad absurdum), aby proti jedné části výroku v rozsudku odvolání nebylo přípustné a proti zbylé části výroku v doplňujícím rozsudku bylo odvolání přípustné, i přesto, že by se jednalo o výroky tvořící až společně výrok (rozhodnutí) o „celé projednávané věci“.

2. Zcela opačná situace je však u doplňujícího usnesení, protože se na něj již ust. § 202 odst. 2 ani ust. § 202 odst. 1 nevztahuje. Z toho lze dovodit, že proti doplňujícímu usnesení je možné podat odvolání vždy, tak jako proti opravnému usnesení.

Závěr

Interpretace práva v soudní praxi je výsostní disciplínou, která klade na interpreta nemalé nároky, a to nejen na jeho znalosti a logické myšlení, ale i na jeho argumentační dovednosti. Cílem této práce bylo nejen prokázat nesporný význam interpretace práva potažmo právní argumentace v soudní praxi, ale především odhalit příčiny nejednotnosti soudního rozhodování. Je-li možno ze získaných poznatků usuzovat nějaké závěry, tak zcela nepochybně lze říci, že výklad právních norem je základním stavebním kamenem pro soudní rozhodnutí resp. jeho výrok. V tomto smyslu je hovořeno o správném a přesvědčivém výkladu právních předpisů. Ospravedlnění správnosti rozhodnutí spočívá především v přesvědčivosti právní argumentace podané soudem, která by měla být doménou odůvodnění soudního rozhodnutí. V soudní praxi je tomu však někdy i jinak, čehož je důkazem i tato rigorózní práce. Nabyté poznatky na základě teoretického a praktického exkurzu do výše nastíněné problematiky je tedy třeba také dobře zúročit, a to právě nejlépe učiněním konkrétních závěrů.

V první části této práce (kapitola první a druhá) jsem se zabýval pojmem a významem interpretace práva. Dále jsem se zaměřil na aspekty (faktory), které ovlivňují správnost procesu interpretace a mohou tedy také významně ovlivnit správnost soudního rozhodnutí. V neposlední řádě bylo třeba zjistit a určit meze (možné hranice) interpretace práva. Jednoznačně tedy lze říci, že interpretace práva je procesem poznání (zjištění obsahu) konkrétní právní normy nebo jiné právní skutečnosti a porozumění zjištěnému obsahu objektu výkladu. V současné době se většinou připouští názor, že interpretace práva plní jak funkci kognitivní (poznávací), tak i explikativní (vyjasňující). Ve složitějších případech je pak nutno zjištění objektivního smyslu a účelu právní normy. Objektivní smysl a účel právní normy by měl subjekt interpretace (interpret) zjistit z obsahu textu právní normy a nikoliv dovozovat z predikovaného úmyslu zákonodárce. Daný závěr je také konformní s požadavkem zákonnosti interpretace práva, kterému naopak odporuje pojetí interpre­tace, které upřednostňuje tzv. ratio legis (smysl zákona a úmysl zákonodárce) před obsahem textu normativního právního aktu. V souvislosti s tím je také třeba mít na paměti, že výsledek interpretačního procesu je tímto způsobem do jisté míry korigován. resp. nesmí překročit meze dané Ústavou ČR (čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR).

Jelikož i v soudní praxi dochází k vadné interpretaci, je nutno řešit její příčiny, které spočívají nejen v osobě interpreta, ale někdy i v nekvalitním textu právní normy. Základní nedostatky spatřují v malé preciznosti tzn. že mnohdy je interpretace provedena pouze na základě slovního znění textu právní normy a intuice interpreta, avšak nejsou již řešeny jiné logické či teleologické návaznosti. Je pak otázkou zda tyto příčiny spočívají v intelektuálních schopnostech a znalostech interpreta samotného nebo zda nedostatek času nutí zaměstnance soudu resp. soudce samotné upřednostnit svůj odhad o správnosti interpretace před precizností a jednoznačnosti výkladu. V tomto smyslu nelze opomenout skutečnost, že na jedné straně jsou na okresní soudy (soudy prvního stupně) kladeny požadavky na důkladnou a přesvědčivou interpretaci práva, proti čemuž by nebylo co namítat, pokud by však na druhé straně ty samé soudy prvního stupně neměli největší pracovní zátěž ze všech obecných soudů. Z toho přece logicky plyne, že daleko větší prostor pro důkladnější a preciznější interpretaci práva mají bohužel právě soudy vyšších stupňů. V praxi se vyskytují názory (např. předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo bývalý veřejný ochránce práv Otakar Motejl), že na okresních soudech by měli pracovat soudci, asistenti soudců, kteří již mají praktické zkušenosti ze soudů vyšších stupňů. Jinými slovy řečeno začínající soudci či absolventi by měli nejprve jít pracovat na soudy odvolací, kde je více času a tedy i prostoru pro řešení nejen interpretačních problémů, a teprve po získání zkušeností jít na soudy okresní, kde by již právě měli čerpat především ze svých praktických znalostí a zkušeností. S takovými názory se zcela ztotožňuji. Bohužel v soudní praxi je tomu přesně naopak, což je spolu s výše uvedenými příčinami hlavním důvodem nejednotnosti soudního rozhodování. To však samo o sobě neznamená, že interpretace práva vyššími soudy je vždy správná, pokud je jiná než interpretace soudů prvního stupně, čehož je důkazem i kapitola šestá až osmá.

Pokud je však vadná interpretace způsobena jinak než pochybením osoby interpreta, pak je otázkou v případě nekvalitní právní normy, kdy vlastně jde o vadnou interpretaci resp. který výklad této normy je ten správný. Na tomto místě je nutno připustit, že v důsledku nekvalitního právního textu může být sice i více „obhajitelných“ interpretačních výsledků, avšak na druhé straně se i přesto domnívám, že pouze jedno z těchto interpretačních řešení může být to správné.

Co se týče jednotlivých způsobů interpretace práva, tak jsem toho názoru, že není třeba dodržovat doporučené pořadí použití metodologických postupů při výkladu konkrétního textu právní normy, ale naopak ke správnému poznání obsahu právní normy a tedy k jejímu správnému výkladu je třeba pouze takové metody výkladu resp. jejich společného užití, které nás dovede k jednoznačnému a přesvědčivému závěru. Jinými slovy řečeno použití konkrétních metod výkladu se odvíjí od individuální složitosti objektu interpretace. V tom smyslu záleží již na samotném interpretovi, zda mu k přesvědčení o jednoznačnosti interpretačního výsledku postačuje použití např. gramatického a logického výkladu nebo má za to, že je třeba provést zcela jiné výkladové metody. Dle mého názoru nelze kategoricky říci, že je třeba vždy zjistit smysl a účel zákona (ratio legis) a tedy vždy použít i výklad teleologický, aby bylo dosáhnuto správné a přesvědčivé interpretace.

V kapitole třetí byla věnována pozornost specifickému významu interpretace práva jako neodmyslitelné součásti soudního rozhodování. Mezi výkladem práva obecnými soudy a Ústavním soudem jsou určité praktické odlišnosti. Pravděpodobně nejvýznamnější diskuse se vedou o samotné závaznosti interpretace právních předpisů a právních skutečností vyššími soudy resp. Ústavním soudem, která by měla být jádrem soudního rozhodnutí. Jedná se tedy o snahu sjednotit rozhodovací činnost obecných soudů, neboť nejednotnost rozhodování soudů je považováno za poručení práva na spravedlivý proces, které je na jedné straně postulátem alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavkem, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastníci řízení uplatňují.

V kapitole čtvrté jsem v návaznosti na již uvedené aspekty interpretace práva provedl rozbor myšlenek a postojů právní hermeneutiky, které významně ovlivnily přístup k procesu interpretace práva. Největší přínos právní hermeneutiky pro nalézání a aplikaci práva v praxi spatřují v odmítnutí prosté subsumpce určité­ho skutkového stavu pod právní normu. Jinak se však domnívám, že ani právní hermeneutika není schopna poskytnout řešení problémů týkajících se subjektu interpretace práva, neboť je schopna podat pouze vysvětlení chybné resp. správné interpretace.

V kapitole páté jsem především chtěl poukázat na důležitost právní argumentace pro hodnotu soudního rozhodnutí. Právní argumentace učiněná v odůvodnění soudního rozhodnutí by měla být taková, aby dokázala strany sporu dostatečně přesvědčit o pravdivosti učiněných právních závěrů na základě kterých bylo správně rozhodnuto. Správné rozhodnutí nemusí být vždy zcela spravedlivé, avšak nesmí být v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Je třeba si uvědomit, že norma není vždy spravedlivá (viz. např. náhrada nákladů soudního exekutora) a snaha interpreta vyložit normu vždy tak, aby byla spravedlivě aplikována nemůže být v těchto případech interpretací správnou. To je právě úkolem právní argumentace, aby podala takové argumenty, které přesvědčivě prokáží správnost učiněných závěrů. Pokud právní argumentace v soudním rozhodnutí neobstojí, lze pak hovořit i o tzv. svévoli soudu.

Součástí mé rigorózní práce je i část praktická, kterou tvoří kapitola šestá až osmá. V této praktické části jsem se zaměřil na řešení konkrétních interpretačních problémů, které jsou doposud součástí nejednotné rozhodovací praxe soudů. Pozornost byla věnována výhradně ustanovením, která jsou v soudní praxi často odlišně aplikována a jejich rozdílná interpretace významně snižuje nejen víru v právní jistotu, ale i důvěru v soudní systém samotný. Důkladné interpretační rozbory nabízí jednoznačná interpretační řešení, která mohou být významná i pro samotnou rozhodovací praxi. Z interpretačních rozborů je zřejmé, že právní norma není vždy spravedlivá a s tímto faktem se interpret musí správným způsobem vypořádat, aby dokázal ospravedlnit své rozhodnutí, což se právě v praxi mnohokrát nedaří. Provedené právní analýzy také poukazují na již výše učiněné závěry nejen o příčinách nejednotnosti soudního rozhodování, ale i o nepochybném významu právní argumentace.

Závěrem bych tedy chtěl říci, že snaha o sjednocování soudních rozhodnutí je dle mého soudu správnou cestou jak dosáhnout vyšší míry předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V souvislosti s tím je třeba si také uvědomit, že závazný výklad Nejvyšším soudem potažmo soudem Ústavním není vždy zárukou správného výkladu, i když předpoklad správnosti je vysoký. Proto také považuji za správné, že nižší soudy resp. interpretové se mohou od interpretace právní normy uvedené v judikatuře odchýlit, avšak za předpokladu, že podají přesvědčivou právní argumentaci a rozhodnutí nemá rysy jurisdikční libovůle. Domnívám se, že v tomto smyslu je také nepřímo vyvíjen určitý tlak na interprety práva, aby v případě svého přesvědčení o správnosti své interpretace byli nuceni své závěry dostatečně obhájit. Dalším řešením této nelichotivé situace je nepochybně také snížení pracovní vytíženosti soudů prvního stupně resp. jednotlivých zaměstnanců vydávajících rozhodnutí, a to především posílením odborného personálu. Domnívám se, že díky těmto opatřením by se otevřel prostor interpretům pro důkladnější interpretační rozbory a pro poskytování přesvědčivějších právních argumentací. Je si však přesto třeba uvědomit, že ani sebelepší opatření nedokážou eliminovat sociologické a psychologické vlivy na soudní rozhodování.

Resume

Interpretation of the law is in juridical practice sovereign discipline, that put on interpreter no small title to knowledge and reasoning, but also to argumentations skills. Consummation of this work was not only to evidence indisputable meaning of law´s interpretation and juridical argumentation in juridical practice, but above all disclose causes of disarticulation in juridical judgement. Interpretation of juridical norms is basic building stone for juridical decision. We talk in this sense about correcting and convincing interpretation of juridical rulings. Justification rightness of decision is first in forcibility juridical argumentation, that is handed up of judgement. Juridical argumentation should be domain of valid juridical decision.

We can say explicity, that law´s interpretation is law suit understanding of concrete juridical norm or other juridical reality and interpretation´s understanding. We tolerate in present time the opinion, that law´s interpretation performs both identification and clarification functions. In more complicated problems must be than checked objective sense and purpose of juridical norm. Interpreter should state objective sense and purpose of juridical norm from text´s content and not conclude from intention lawmaker. Conception of interpretation resisting requirement of interpretation´s legality, that prefer ratio legis against text´s content of normativ juridical act. Interpretation´s outcome mustn´t cross limits of the Czech Republic Constitution.

Bad interpretation can be too in judicial practice, it is necessarily solve its causes, which are not only in person of interpreter, but sometimes are in low-class text of precept of law. Basic inadequacies are in small exactness of interpreter. It means, that interpretation is made on the basis exact wording of precept of law´s text and interpreter´s intuition, but logically and theologically successions aren´t solve. The question is, whether this causes are in interpreter´s intellectual skills and knowledge or employees of court prefer their judgment ahead precision and definiteness of interpretation, because they have absence of time. We can´t say unambiquously, that law´s interpretation of superior courts is always correct, if it is other than interpretation of courts in first stage. I dissect this problem in chapters from sixth till eighth.

In consequence of law-class law text we can have more tenable results of interpretation, but on the other size I take it that only one from this interpretation´s resolutions can be the right.

As regards single deportment of law´s interpretation, I have opinion, that isn´t necessary adhere recommended sequence application of methodological procedures by interpretation concrete texts in precept of law. It is necessary to correct knowledge about content of precept of law and correct interpretation only this methods of interpretation, from what we can have unequivocal and convincing conclusion. We can say in other words, that utilization concrete methods of interpretation is unreeling from individual complication of interpretation´s object. Than rest with interpreter himself, whether is satisfy with utilization to conviction about definiteness of interpretation´s conclusion – for example grammatical and logic interpretation or he must implements other expositury methods.

Between law´s interpretation of general courts and constitutional court are definite practical dissimilarities. Probably most considerable discussion are about obligation in interpretation of legal regulations and actualities. It is endeavour to unite decision function of general courts, because non-uniformity in decision making of courts is regarded on breach of law for rightful suit.

I executed in fourth chapter analysis of thoughts and bearings legal hermeneutice, which influenced accession to suit of law´s interpretation. Biggest contribution legal hermeneutice for finding and law´s application is in rebuff subsumcion about issue in fact. I assume, that neither legal hermeneutice isn´t unable to provide resolution of problems relevant to subjekt of law´s interpretation. She is able to give only explication of wrong or right interpretation.

In fifth chapter I wanted refer to importance of law argumentation for court decision value. Law argumentation downright in substantiation would have been so, that it can prove to satisfy truth of downright conclusions on the grounds was right held. Right decision may not be always quite upright, but may not be in extreme contradiction with principle justice. It is necessary realize that the norm isn´t always upright and interpreter´s endeavour to explicate the norm so, that it can be rightly applied, can not be in this cases right interpret. If law argumentation in court decision doesn´t hold water, we can talk of arbitrariness of court.

Chapters from sixth till eighth forms practiccaly part, that is top of my creative work. Attention was devoted exclusively of regulation, that are in court use often unlikely applied and their different interpretation lowers notably not only belief in law sureness, but also confidence in court system. Performed law analysis are hinting about downright conclusions. This conclusions are not only about causes of disunity in court decision - making but also unquestioned meaning of law argumentation.

In fine I would like to say, that endeavour to unification law´s decisions is according of my opinion right way how achieve higher standard of law´s decision predictability. I think of that right is, that interpreters can deviate from interpretation of law norm mentioned in case-law. But they must give convincing law argumentation and the decision mustn´t have line of jurisdictional arbitrariness. I think that in this sense is indirectly pressure on law´s interpreters so, that they can vindicate in the case of their conviction about rightness their conclusions. Another resolution of this unflattering situation is reduction of court´s workload in first rate. We must confirm professional staff. I think, that this provision can open the place for interpreters to the more profound interpretative analyses and for administration convincing law argumentations.