- •1. Interpretace práva 55
- •2. Druhy interpretace práva 75
- •2.1.1. Výklad autentický (tvůrce normy) 76
- •2.1.2. Legální výklad (závazný výklad zmocněného interpreta) 76
- •2.1.3. Výklad oficiální 77
- •2.1.4. Výklad orgánu aplikujícího právo 77
- •2.1.5. Výklad vědecký (doktrinální) 78
- •2.1.6. Výklad práva při uplatnění kasačního principu 78
- •2.2.1. Výklad jazykový 79
- •2.2.2. Logický výklad 81
- •2.2.3. Systematický výklad 85
- •2.2.4. Historický výklad 86
- •2.2.5. Teleologický výklad 86
- •2.2.6. Komparativní výklad 94
- •3. Interpretace práva V soudní praxi 95
- •4. Právní hermeneutika 106
- •5. Právní argumentace jako neodmyslitelná součást soudního rozhodování 112
- •6. Interpretace ustanovení zákona o soudních poplatcích 129
- •7. Zákoutí exekučního řádu a jeho novelizace 141
- •8. Ustanovení občanského soudního řádu a jejich interpretační nejasnosti 174
- •1. Interpretace práva
- •1.1. Pojem interpretace práva
- •1.2. Interpretace jako nepostradatelná disciplína
- •1.3. Interpretace práva nebo překlad
- •1.4. Interpretace práva a její zákonnost
- •§ 6A odst. 3 sop věta poslední - bylo-li zčásti zastaveno řízení před prvním jednáním, sníží soud zaplacený poplatek o odpovídající část (přeplatek),
- •2. Druhy interpretace práva
- •2.1. Subjekty interpretace a otázka její závaznosti
- •2.1.1. Výklad autentický (tvůrce normy)
- •2.1.2. Legální výklad (závazný výklad zmocněného interpreta)
- •2.1.3. Výklad oficiální
- •2.1.4. Výklad orgánu aplikujícího právo
- •2.1.5. Výklad vědecký (doktrinální)
- •2.1.6. Výklad práva při uplatnění kasačního principu
- •2.2. Způsob a metody výkladu práva
- •2.2.1. Výklad jazykový
- •2.2.2. Logický výklad
- •2.2.3. Systematický výklad
- •2.2.4. Historický výklad
- •2.2.5. Teleologický výklad
- •2.2.6. Komparativní výklad
- •3. Interpretace práva V soudní praxi
- •3.1. Judikatura obecných soudů (rozhodnutí a stanoviska) a její závaznost
- •3.2. Výklad práva Ústavním soudem
- •Právní hermeneutika
- •5. Právní argumentace jako neodmyslitelná součást soudního rozhodování
- •5.1. Právní argumentace
- •5.2. Právní logika
- •5.3. Argumentace teleologickou redukcí (tvrzení podpůrné)
- •5.4. Výklad práva nebo svévole
- •5.5. Tzv. Soudcovská dotvorba práva
- •6. Interpretace ustanovení zákona o soudních poplatcích
- •6.1. Řízení ve věcech vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi
- •6.2. Soudní poplatek za příslušenství při zpětvzetí žaloby ohledně jistiny
- •6.3. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva
- •7. Zákoutí exekučního řádu a jeho novelizace
- •7.1. Úkony soudních exekutorů před jejich pověřením k provedení exekuce
- •7.2. Místní nepříslušnost
- •7.3. Náhrada nákladů soudních exekutorů před nařízením exekuce
- •7.4. Zastavení exekuce a určení náhrady nákladů nyní I V kompetenci soudních exekutorů
- •7.5. Doručování písemností V exekučním řízení
- •7.6. Pojednání k novým úpravám exekučního řízení
- •8. Ustanovení občanského soudního řádu a jejich interpretační nejasnosti
- •8.1. Přípustnost odvolání proti výroku o nákladech řízení V případech rozhodnutí uvedených V ust. § 202 odst. 2 o.S.Ř.
- •8.2. Přípustnost odvolání proti doplňujícímu rozsudku a opravnému usnesení
- •Literatura
- •Internetové zdroje:
7.5. Doručování písemností V exekučním řízení
Domnívám se, že jedou z nejzásadnějších interpretačních otázek právní úpravy exekučního řízení je výklad ustanovení § 124 EŘ jenž upravuje institut náhradního doručení písemností v exekučním řízení. Doručování písemností má nepochybně zásadní význam na úspěšné provedení exekuce, protože okamžik nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora je okamžikem, kdy soudní exekutor může začít provádět úkony směřující k vynucenému provedení exekuce. Pokud by takové usnesení bylo totiž neúčinně doručeno resp. považováno chybně za pravomocné a na základě něho byla provedena exekuce, důsledky můžou být velmi závažné.
V případě náhradního doručování je ustanoveními o.s.ř. konstruována právní fikce tak, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115).213
Co se tedy týče doručování usnesení soudu o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora tj. písemností doručovaných do vlastních rukou, tak lze říci, že fikce doručení nenastane mimo jiné za situace, kdy je uložení písemnosti neúčinné. Za „neúčinné uložení písemnosti“ je třeba považovat situace, kdy doručované písemnosti jsou uloženy v místě, které není vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech jako místo pobytu fyzické osoby nebo v obchodním rejstříku u právnické osoby, ledaže by osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 10 dnů od uložení.
Konstatuje-li pak tedy obecný soud naplnění fikce doručení, ač pro to nejsou splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2, § 50 a § 46b o.s.ř., jedná se o interpretaci citovaných ustanovení natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní.214 V důsledku takové interpretace by totiž bylo účastníkovi (adresátovi) znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). „Víceméně“ ty samé závěry lze pak použít i na případy doručování písemností vyvěšením tj. vyvěšení výzvy k vyzvednutí písemností (§ 49 odst. 2 o.s.ř.) nebo vyvěšení písemností (§ 50 odst. 2 o.s.ř.) na úřední desce soudního exekutora resp. soudu. V tomto případě je rozhodující zda vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora má stejné právní účinky jako vyvěšení na úřední desce soudu.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že ust. § 124 EŘ a další dotčená ustanovení je třeba interpretovat precizně a správně bez jakýchkoliv pochybností o interpretačním výsledku.
Podle § 124 odst. 1 EŘ pokud má být listina vyvěšena na úřední desce soudu tato povinnost je splněna vyvěšením písemnosti na úřední desce soudního exekutora.
Podle § 124 odst. 2 pokud zákon stanoví, že rozhodnutí nebo listina mají být vyvěšeny na úřední desce soudu nebo na úřední desce exekutora, platí, že patnáctým dnem po vyvěšení byly doručeny účastníkům, kteří nejsou exekutorovi známi nebo jejichž pobyt není znám.
Gramatickým (jazykovým) výkladem ust. § 124 EŘ je možno dojít k závěru, že pokud se v odst. 1 hovoří pouze o listině a v odst. 2 se hovoří jak o rozhodnutí tak i o listině, je třeba mít za to, že zákon tyto písemnosti zcela nepochybně rozlišuje, a to i s ohledem na jejich významnost. Dále v odst. 2 citovaného ustanovení je použita alternativa, a to formulace „pokud zákon stanoví, že rozhodnutí nebo listina mají být vyvěšeny na úřední desce soudu nebo na úřední desce exekutora“, z které je zřejmé, že se jedná o alternativní možnost, kterou by konkrétní ustanovení muselo výslovně obsahovat, tzn., že pokud zákon výslovně hovoří v ust. § 49 odst. 2. pouze o úřední desce soudu („Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu“) a taktéž v § 50 odst. 2 („Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení“), lze a contrario dovodit, že zákon neumožňuje alternativní možnost vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora v souladu s ust. § 124 odst. 2 neboť ji nezmiňuje.
Naopak co se týče listin tj. návrhy, podání, plné moci a jiné dokumenty účastníků, tak zde je situace jiná, neboť ust. § 124 odst. 1 EŘ výslovně hovoří o shodných následcích vyvěšení písemností na úřední desce soudu a úřední desce soudního exekutora tzn. že výslovně umožňuje alternativní volbu vyvěšení listin (nikoliv písemností) se stejnými právními účinky.
Při výkladu pojmu „listina“ je třeba přihlédnout i k jiným ustanovením EŘ. Pokud EŘ hovoří o listinách má tím na myslí dokumenty účastníků prokazující jejich práva a povinnosti resp. jejich tvrzení viz. např. § 36 odst. 4, § 43 odst. 2, 44 odst. 2 EŘ. Nejedná se však o rozhodnutí soudu v dané věci, které nejsou listinami účastníků v předmětném řízení, takové rozlišení písemností plyne právě z § 124 odst. 2 EŘ.
Takový závěr lze podpořit i teologickým výkladem, neboť úmyslem zákonodárce bylo rozlišit význam a závažnost doručování jednotlivých písemností, proto neumožnil alternativní doručování rozhodnutí soudu, a to i s ohledem nejen na význam rozhodnutí soudu, ale i specifičnost exekučního řízení. Účastník, který by se domníval, že mu mohli být doručovány písemnosti soudu, tak by vycházel ze „zákonného předpokladu“, že písemnosti budou v případě neúspěšného doručení vyvěšeny na úřední desce příslušného soudu resp. bude vyvěšena výzva a poté sdělení o doručení písemností.
Tento zákonný předpoklad je zakomponován v ustanovení § 49 odst. 2 o.s.ř., který stanoví, že pokud nelze zanechat výzvu v místě doručování (není domovní schránka nebo např. jedná se o ohlašovnu), vrátí doručující orgán (v tomto případě soudní exekutor) písemnost odesílajícímu soudu (exekučnímu soudu) a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud poté vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.
Pokud by zákonodárce vytvořil resp. soud připustil zákonný předpoklad vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora, nešlo by víceméně o žádný předpoklad, neboť účastník (povinný) by neměl jakoukoliv možnost zjistit (ani předpokládat), který soudní exekutor byl pověřen soudem a tedy na které úřední desce takové písemnosti by mohl najít. Zcela bezpředmětná je skutečnost, že některý exekutor obsah své úřední desky zveřejňuje i dálkovým přístupem.
Je nepochybné, že úmyslem zákonodárce při zřízení institutu náhradního doručení vyvěšením písemností na úřední desce soudu bylo umožnit účastníkům zjistit, zda jim soudem nejsou resp. nebyly doručovány nějaké písemnosti. To platí samozřejmě nejen v případech, kdy účastníci mají hlášen trvalý pobyt na úřední adrese (ohlašovně), i když lze mít za to, že především u těchto účastníků by v případě přípustnosti vyvěšení nedoručených písemností (rozhodnutí) soudu na úřední desce soudního exekutora došlo k vyloučení jakékoliv možnosti zjištění informací o doručování písemností resp. de facto k znemožnění domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Pro úplnost je třeba dodat, že při doručování listin soudním exekutorem je již naplněn zákonný předpoklad, že účastník se dozvěděl nebo měl možnost zjistit, který soudní exekutor byl soudem pověřen a tedy, že by měl případně sledovat i jeho úřední desku, ale i s ohledem na většinou menší závažnost (význam) těchto listin. Avšak u písemností soudu to zákon logicky s ohledem na výše uvedené výslovně nepřipouští, i přesto, že účastník již byl seznámen s pověřením soudního exekutora. K tomu ještě podotýkám, že pokud by soud doručoval některé písemnosti a bylo by připuštěno vyvěšení těchto písemností na úřední desce soudního exekutora, který nezveřejňuje obsah své úřední desky i dálkovým přístupem, tak účastník prakticky nemá možnost sledovat úřední desku soudního exekutora, který je např. z Prahy a exekuční soud (podle bydliště povinného) ze Zlína. V tomto případě je pak prakticky znemožněno účastníkovi řízení sledovat úřední desku exekutora, avšak na druhou stranu mám za to, že účastník již měl právě díky výše nastíněnému způsobu doručování možnost soudnímu exekutorovi sdělit adresu na nějž mu má exekutor např. rozhodnutí soudního exekutora zasílat.
Vhodné je neopomenout fakt, že o.s.ř. v § 49 a § 50 mluví pouze o doručování písemností, což je širší pojem, pod který spadají (lze podřadit) i pojmy rozhodnutí a listina obsažené v § 124 EŘ. V souvislosti s tím je nezbytné se vypořádat s interpretací ust. § 56 EŘ, který upravuje způsob doručování písemností - „písemnosti v exekučním řízení doručuje exekutor buď osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky anebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek“.
Systematickým výkladem lze dané ustanovení zařadit do části exekučního řádu, v které je řešena funkce a postavení soudního exekutora v exekučním řízení. Pokud se v § 56 EŘ hovoří o písemnostech v exekučním řízení, je zřejmé, že se tím mají na mysli nejen písemnosti soudu a účastníků (§ 49 a § 50 o.s.ř.), ale i písemnosti soudního exekutora. Logicko-sémantickým výkladem tedy lze dojít k závěru, že ust. § 56 EŘ určuje jako předpis lex specialis použití § 48 o.s.ř., a to tak, že pouze vymezuje jakými způsoby může soudní exekutor jako doručující orgán doručovat písemností v exekučním řízení. Takový závěr vychází z doslovného výkladu ustanovení § 45 odst. 3 o.s.ř. které řeší způsob doručení písemností prostřednictvím doručujícího orgánu („písemnosti se doručují prostřednictvím doručujícího orgánu“). Vymezení pojmu „doručující orgán“ je obsažen v ust. § 48 o.s.ř. Z toho vyplývá, že soud doručuje písemnosti (§49 a § 50 o.s.ř.) způsobem určeným v § 45 o.s.ř. ve spojení s § 48 o.s.ř. Z výše uvedeného je třeba mít za to, že § 56 EŘ stanoví soudnímu exekutorovi pouze možnosti, které může při doručování písemnosti použít. Je třeba upozornit na skutečnost, že novela již vypustila formulaci původního znění „doručuje vždy soudní exekutor“ a v platném znění již není obsaženo slovo „vždy“ tzn. že již soudní exekutor doručuje jen některé písemnosti v exekučním řízení resp. není vyloučeno doručení jiným doručujícím orgánem než soudním exekutorem, tak jak tomu bylo § 56.ve znění do 31.10.2009.
Soud tedy může doručovat písemnosti v exekučním řízení nejen prostřednictvím soudního exekutora, který je v tomto smyslu v postavení doručujícího orgánu. Smyslem § 56 EŘ je umožnit soudnímu exekutorovi doručovat písemnosti i pomocí jiných doručovatelů zásilek, a tedy zbavit ho povinnosti doručovat písemnosti osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance. Z výše uvedeného vyplývá, že ust. § 56 řeší pouze otázku doručujícího orgánu, jinak řečeno jakým způsobem a prostřednictvím jakého orgánu mohou být písemnosti doručovány adresátovi, avšak žádným způsobem neřeší otázku účinnosti doruční těchto písemností resp. účinnost jejich vyvěšení.
V souvislosti s danou problematikou nelze opomenout výklad ustanovení § 52 odst. 2 EŘ, který opravňuje soudního exekutora vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Zcela zásadní pro interpretaci daného ustanovení je interpretace pojmu „všechny úkony“. Dle mého soudu se jedná o úkony směřující k provedení exekuce resp. úkony směřující k vymožení pohledávky. Takový závěr lze učinit s ohledem na ust. § 76 EŘ, kde jsou uvedeny další úkony (činnosti), které může soudní exekutor provádět tj. zejména doručování písemností soudu, vykonávání činnosti soudního vykonavatele podle zvláštního právního předpisu a jiné úkony, které stanoví zvláštní právní předpis, a jenž tedy nelze podřadit pod úkony uvedené v § 52 EŘ. Mám tedy za to, že na doručování písemností soudu nelze aplikovat ustanovení § 52 EŘ, protože se nejedná o úkony směřující k provedení exekuce, ale o úkony další (jiné). Na základě výše uvedeného je třeba mít za to, že v ust. § 28 EŘ se hovoří o úkonech ve smyslu § 52 odst. 2 EŘ, tedy o úkonech směřujících k provedení exekuce a v ust. § 76 se naopak hovoří o úkonech „speciálních“, na které ust. § 52 odst. 2 nedopadá.
Na základě výše provedeného výkladu lze učinit jednoznačný interpretační závěr. Při doručování písemností (rozhodnutí) soudu tj. především usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora je třeba mít za to, že soudní exekutor je pouze v postavení doručujícího orgánu podle § 48 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a nikoliv v postavení soudu podle § 52 odst. 2 EŘ. Soudní exekutor tedy při neúspěšném doručení písemností soudu vrátí nedoručené písemnosti jako doručující orgán zpět soudu jako odesílajícímu orgánu v souladu s ust. § 49 odst. 2 a § 50 odst. 2 o.s.ř., který je poté sám vyvěsí na úřední desce soudu. Dále je také nutno konstatovat, že ust. § 124 odst. 2 upravuje (mění) jako lex specialis k obecné úpravě doručování v o.s.ř. pouze lhůtu po jejichž uplynutí se považují písemnosti za doručené z 10 dnů na 15 dnů.
Totožný závěr je široké odborné veřejnosti prezentován autory komentáře k Občanskému soudnímu řádu „S ohledem na znění § 124 EŘ zřejmě nemohou být na úřední desce soudního exekutora vyvěšovány výzvy a sdělení, významně z hlediska doručování listin ve smyslu § 49 odst. 1 a 4 a § 50 odst. 1. Tyto listiny je třeba vyvěsit vždy na úřední desce soudu; za odesílající soud tu bude třeba pravděpodobně místo soudu prvního stupně považovat soud, který rozhodl o nařízení exekuce a o pověření soudního exekutora.“215 Tyto názory však jsou bez jakéhokoliv přesvědčující argumentace.
To platí i pro názor zcela opačný v komentáři k exekučnímu řádu: „Pokud občanský soudní řád stanoví, že určitá listina má být vyvěšena na úřední desce soudu, platí, že tato povinnost je splněna vyvěšením na úřední desce exekutora, nestanoví-li exekuční řád výslovně jinak.216 V tomto případě je však zajímavé, že autoři šalamounsky uvedli ve svém komentáři listina, avšak nehovoří vůbec o písemnostech. Pak tedy zůstává otázkou, zda hovoří jen o listinách nebo hovoří o všech písemnostech, které podřazují pod pojem „listina“, což by bylo dle mého soudu chybné.
Tento interpretační problém vzbudil nejen velkou debatu avšak také potřebu Ministerstva spravedlnosti i Exekutorské komory vydávat jakási svá „výkladová stanoviska“, která rozesílali v širokých kruzích a hájích, čímž poněkud nevhodně zasahovali do výkladových pravomocí, které přísluší pouze soudu. K tomu jejich názory nebyly nijak přesvědčivé. Ministerstvo spravedlnosti uvádělo ve svém výkladovém stanovisku ze dne 8.1.2010 víceméně totožný závěr jako poté vylíčila Exekutorská komora ve svém stanovisku, a to cituji: „Nezastihl-li exekutor osobně, jeho zaměstnanec nebo provozovatel poštovních služeb či jiná osoba, jejichž prostřednictvím je prováděna přeprava zásilek, adresáta usnesení o nařízení exekuce, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nebylo-li možné zanechat výzvu v místě doručování, exekutor vyvěsí na své úřední desce výzvu k vyzvednutí písemností u svého exekutorského úřadu. Tím je podle ust. § 124 odst. 1 e.ř. splněna povinnost stanovená v návaznosti na § 52 odst. 1 e.ř. ustanovením § 49 odst.2 o.s.ř. k vyvěšení výzvy k vyzvednutí písemností na úřední desce.“ Zde je však nutno zdůraznit, že autoři tohoto výkladu opomenuli rozlišovat listiny a písemnosti soudu.
