7.2. Místní nepříslušnost

Dalším zajímavým interpretačním problémem, avšak dle mého ne tak složitým je řešení místní nepříslušnosti. Tento případ poukazuje i na skutečnost, že určité zažité pravidlo může významně ovlivnit výklad práva.

Věcná a místní příslušnost exekučních soudů je řešena v ust. § 45 EŘ tzn. které soudy jsou věcně příslušné (okresní soudy) a místně příslušné (§ 45 odst. 2 EŘ) Interpretační „nejasnosti“ však působí § 44 odst. 1 EŘ - exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření. Zásadní význam zde má formulace „požádá exekuční soud“. Exekučním soudem je soud věcně a místně příslušným (§ 45 EŘ). Na tomto místě je dostatečná a zcela jasná interpretace pomocí gramatického výkladu, jehož výsledkem je učiněný závěr, že exekutor podává žádost exekučnímu soudu a pokud podá žádost soudu jinému tj. místně či věcně nepříslušnému, tak tento by neměl postupovat podle občanského soudního řádu (lex generalis), ale naopak podle exekučního řádu (lex specialis). Tzn. že nepříslušný soud by měl žádost soudního exekutora o pověření k provedení exekuce vrátit soudnímu exekutorovi s tím, že není exekučním soudem a soudní exekutor musí tedy v souladu s § 44 odst. 1 EŘ požádat o pověření soud exekuční. Z toho lze dovodit, že nepříslušný soud (místně či věcně) by neměl vyslovovat svoji místní nepříslušnost a postupovat věc (spis) soudu místně příslušnému (§ 105 o.s.ř.) resp. předkládat věc svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti (§ 104a o.s.ř.).

7.3. Náhrada nákladů soudních exekutorů před nařízením exekuce

Pokud se vrátím k úkonům soudního exekutora provedeným před nařízením exekuce, tak provedu rozbor situace, kdy oprávněný vezme před nařízením exekuce tj. před vydáním usnesení o nařízení exekuce svůj návrh zpět a soud řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastaví. Aby to nebylo tak jednoduché, tak se budu zabývat situací, kdy soudní exekutor vyzval oprávněného k odstranění vad v návrhu a v souvislosti s tím mu vznikly hotové výdaje.

Co se týče nákladů exekutora v této fázi řízení tj. před nařízením exekuce a tedy před pověřením soudního exekutora k provedení exekuce, tak tato problematika dopadá i na situaci kdy je exekuční řízení zastaveno pro vady v návrhu podle § 39 odst. 2 EŘ nebo když je návrh na nařízení exekuce zamítnut podle § 44 odst. 3 EŘ. V souvislosti s rozhodnutím o těchto nákladech exekutora se nabízí vícero otázek. Jaké postavení má soudní exekutor v této fázi řízení. Za jakou činnost resp. úkony má soudní exekutor nárok na náhradu nákladů řízení. Je resp. může být vůbec v tomto případě soudní exekutor účastníkem řízení ohledně nákladů řízení? Má soudní exekutor nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v této fázi řízení? Pokud ano, tak na základě které právní normy mu tento nárok vznikl? Na tyto nastíněné otázky je třeba si odpovědět, aby bylo možno dojít k jasnému a konkrétnímu řešení. K zodpovězení těchto otázek je nutno provést správnou interpretaci dotčených ustanovení.

Jako prvotní úkol spatřuji vymezení pojmu „náklady exekuce“. Podle § 87 odst. 1 EŘ jsou náklady exekuce - odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Z citovaného ustanovení však není možné bez pochybností dojít k závěru zda se jedná o všechny náklady exekuce, které vzniknou soudnímu exekutorovi po zahájení řízení nebo jde o náklady exekuce, které vzniknou exekutorovi až po jeho pověření. V druhém případě by se jednalo o náklady, které byly soudním exekutorem účelně vynaloženy v souvislosti s úkony směřující k provedení exekuce. Mám za to, že v návaznosti na § 88 odst. 1 EŘ, dle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému, je třeba rozumět „náklady exekuce“ ty náklady, které vznikly pověřenému exekutorovi, neboť o nákladech exekutora resp. nákladech oprávněného by exekutor před svým pověřením nemohl ani rozhodnout.

Pro jednoznačnost takové interpretace je třeba zjištění za jakou činnost resp. za jaké úkony přísluší exekutorovi náhrada nákladů exekuce. Podle § 90 odst. 1 EŘ náleží exekutorovi za exekuční činnost a další činnost podle EŘ odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora vykonává soudní exekutor exekuční činnost a další činnost za odměnu, jejíž výše a způsob jejího určení se řídí touto vyhláškou.

Na místě je tedy interpretovat pojmy „exekuční činnost a další činnost“, aby bylo možno dojít k závěru, za jakou činnost tedy exekutorovi dle zákona náleží náhrada nákladů exekuce.

Jako zásadní se jeví vyřešení nejasností ohledně postavení soudního exekutora v této fázi exekučního řízení a také tedy charakter jeho úkonů. V tomto směru je třeba si uvědomit, že okamžik zahájení exekučního řízení není totožný s okamžikem pověření soudního exekutora k provedení exekuce. Podle § 35 odst. 2 EŘ je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení Soudní exekutor (dosud nepověřenému), kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce je zákonným ustanovením § 39 EŘ zmocněn (povinen) vyzvat nejpozději do 15 dnů oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a to tehdy, neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý. Podle § 28 EŘ exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný, a kterého soud příslušný podle § 45 EŘ pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. V tomto smyslu lze gramatickým a logickým výkladem dojít k závěru, že soudní exekutor je oprávněn činit kroky směřující k provedení exekuce resp. vykonávat exekuční činnost až po pověření k provedení exekuce exekučním soudem. V návaznosti na dané pověření pak věta druhá citovaného ustanovení § 28 přiznává úkonům soudního exekutora účinky úkonů soudu. Je nutno podotknout, že úkony soudního exekutora se tedy považují za úkony soudu až po udělení pověření tj. po nařízení exekuce (§ 44 odst. 3 EŘ), neboť právě usnesením o nařízení exekuce se soudní exekutor pověřuje. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že úkony soudního exekutora před nařízením exekuce (před pověřením) tj. v období od zahájení exekučního řízení do nařízení exekuce nejsou úkony soudu a nelze je považovat ani za úkony směřující k samotnému provedení exekuce (§ 52 odst. 2 EŘ), neboť takové úkony může soudní exekutor provádět až tehdy, udělí-li mu exekuční soud podle § 35 odst. 2 EŘ pověření k provedení exekuce (argumentum e contrario).

Na podporu těchto závěrů lze také podotknout, že podle § 39 odst. 2 zastavuje exekuční řízení vždy soud, z čehož je tedy zřejmé, že zákonodárce evidentně rozlišuje, zda je soudní exekutor pověřen či nikoliv, neboť pověřenému soudnímu exekutorovi svěřuje v konkrétních případech možnost exekuční řízení zastavit.

Na základě výše uvedených skutečností je nutno konstatovat, že činnost (úkony) exekutora od zahájení exekučního řízení do jeho pověření není činností exekuční.

Další činností se podle § 74 odst. 1 EŘ ve spojení s § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora rozumí poskytování právní pomoci, sepisování exekutorských zápisů, přijímání věcí do úschovy, provádění jiné činnosti na základě pověření soudu, zejména doručování písemností soudu a činnosti soudního vykonavatele, a provádění dražeb movitých nebo nemovitých věcí na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Další činností exekutora se rozumí rovněž správa majetku na základě pověření soudu nebo státního zástupce v trestním řízení. Pro úplnost se sluší doplnit, že další činnost může exekutor vykonávat na základě dvou právních titulů:

1. pokud ji vykonává na žádost soukromé osoby (fyzické i právnické), je třeba o další činnosti sepsat písemnou smlouvu (§ 74 odst. 3 EŘ),

2. pokud ji vykonává z pověření soudu, je právním podkladem pro oprávnění exekutora k jeho činnosti pověření soudu (§ 76 odst. 1 EŘ).¹⁹⁹

Vezme-li se v potaz výše provedený gramatický a logický výklad dotčených ustanovení a z něj vyplývající skutečnosti, tak je možno jednoznačně konstatovat, že jelikož úkony soudního exekutora před jeho pověřením resp. před nařízením exekuce nejsou jeho exekuční nebo další činností, nelze mu tedy za tyto úkony přiznat náhradu nákladů (argumentum per eliminationem).

Pro úplnost takové interpretace je nutno se vypořádat se subsidiárním použitím občanského soudního řádu tzn. zda není možné na rozhodnutí o nákladech soudního exekutora použít podpůrně o.s.ř. (§ 52 odst. 1 EŘ), a to na základě analogie. Jelikož na soudního exekutora se ustanovení o.s.ř. nevztahují, je tedy možné pouze analogii připodobnit postavení soudního exekutora k určité osobě, na kterou by již bylo možno aplikovat i ustanovení o.s.ř.

Osobně mám za to, že postavení soudního exekutora je téměř totožné s postavením soudního znalce. Soudní znalec má určen úkol v usnesení o ustanovení znalce, tak jako soudní exekutor má určen úkol, a to např. vymožení požadovaných nároků resp. příslušného práva oprávněného. Jak soudní znalec, tak i soudní exekutor jsou závislí na rozhodnutí soudu, oba můžou být pro podjatost vyloučeni. Pokud znalec provádí úkony před jeho ustanovením, provádí je také na své náklady, tak jako exekutor před jeho pověřením. V určitém smyslu mají jak účastníci, tak i třetí osoby povinnost poskytnutí součinnosti jak exekutorovi tak znalci. Jsou zde však i další aspekty, které svědčí o víceméně totožném postavení znalce a soudního exekutora.

Vždyť je i zřejmé, že oběma za provedení určených úkonů náleží nejen odměna, ale i náhrada hotových výdajů (znalečné resp. náklady exekuce). Pokud by pak tedy někdo namítal, že co se týče náhrady nákladů řízení, tak jejich postavení není již totožné, neboť znalci hradí odměnu stát, který má vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (§ 148 odst. 1 o.s.ř.), tak je možno přece konstatovat, že soudní exekutor je v tomto smyslu per analogiam v postavení státu, kterému také přísluší náhrada nákladů řízení podle jeho výsledku. Dále jak státu tak soudnímu exekutorovi v určitých případech nemusí být přiznána náhrada nákladů řízení.

Na základě těchto skutečností je tedy zřejmé, že aplikace o.s.ř. by přicházelo v úvahu až při rozhodování o náhradě nákladů exekuce tzn. o náhradě nákladů, které vznikly soudnímu exekutorovi až po jeho pověření. Za těchto okolností je však nutno konstatovat, že aplikace o.s.ř. je vyloučena, neboť náhradu nákladů exekuce se řídí zásadně lex specialis tj. exekučním řádem.

Výsledek provedené interpretace se jeví jako přesvědčivý a jednoznačný, avšak z pohledu spravedlnosti může působit poněkud rozporuplně.

Domnívám se však, že i určité pochybnosti o spravedlnosti takového závěru lze správnou argumentací omezit, a to především s ohledem na postavení soudního exekutora v exekučním řízení. K postavení soudního exekutora v exekučním řízení se již mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud ve své judikatuře zejména v souvislosti se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného (§ 268 odst. 1 písm. e). Za zcela zásadní považuji rozhodnutí v němž Ústavní soud konstatoval: „Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. “ ²⁰⁰

Jsem přesvědčen o tom, že tato definice má zásadní význam i pro náš případ. Vezme-li se v úvahu skutečnost, že soudní exekutor dle výše provedeného výkladu nemá právo (nárok) na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s provedenými úkony před jeho pověřením, tak je také třeba takový závěr určitým způsobem vyložit konformně s Listinou základních práv a svobod. Dle mého názoru nese soudní exekutor podnikatelské riziko i v případě, kdy exekuční řízení bude zastaveno před nařízením exekuce resp. návrh na nařízení exekuce bude zamítnut Jinak řečeno úkony, které soudní exekutor provádí před jeho pověřením, provádí na své náklady jako podnikatel, a to za tím účelem, aby byly splněny všechny podmínky (předpoklady) pro nařízení exekuce a tedy pro jeho pověření resp. napomáhá v tomto směru oprávněnému na základě zákonného zmocnění. Jelikož je soudní exekutor závislý na úspěšném provedení exekuce, tak je samozřejmě i v jeho zájmu, aby byl k provedení exekuce pověřen. Zůstává pak otázkou teleologického výkladu, zda jediným účelem novelizovaných ust. § 35, § 39 a § 44 resp. jediným úmyslem zákonodárce bylo odlehčení enormní zátěže soudům nebo zda tímto krokem zákonodárce sledoval ještě jiný účel, a to např. zvýšení nákladů exekučního řízení, což je samozřejmě absurdní.

Podle navrhovatele resp. zákonodárce je hlavní myšlenkou novely exekučního řádu to, že „exekutor bude vyřizovat pouze nesporné věci, tj. věci, v nichž mezi účastníky ohledně dané otázky panuje shoda; v opačném případě bezodkladně předloží věc k rozhodnutí soudu. Nikdo tedy nebude zkrácen na svých právech. Typicky odstraňování vad návrhu je agendou, kterou na soudech vykonávají vyšší soudní úředníci nebo asistenti soudce a není racionální důvod, proč by tuto agendu v exekučním řízení neměli vykonávat exekutoři, u nichž se navíc předpokládá mnohem vyšší kvalifikace. Pro exekutory to neznamená nějaká větší oprávnění, ale více práce a odpovědnosti.“²⁰¹

Vypořádat se s výše nastíněnou problematikou není jistě jednoduchá záležitost. Tento fakt dokazuje také to, že nejen někteří soudci, ale i autoři komentáře exekučního řádu jsou toho názoru, že soudní exekutor by měl mít resp. má nárok na hotové výdaje vzniklé v souvislosti s úkony provedenými před nařízením exekuce (před jeho pověřením), avšak posuďte sami, jak vlastní interpretaci resp. desinterpretaci odůvodňují. Tak např. autoři Komentáře k exekučnímu řádu uvádějí: „Dojde-li k zastavení řízení, rozhodne soud současně o nákladech řízení, jehož součástí budou i případné hotové výdaje exekutora. (k tomu blíže srov. komentář k § 90 EŘ a § 2 ET).²⁰² „Ustanoveni § 90 odst. I upravuje obecné principy vztahující se k veškeré činnosti exekutora tím, že vymezuje druhy nákladových nároků exekutora. Exekuční činnosti exekutora a jeho zaměstnanců jsou úkony konané podle § 28 až 73 a § 87 odst. 4 a § 88 v rámci pověření k provedení exekuce soudem a směřující k vy­nucení splnění povinnosti povinným.²⁰³ S takovou interpretací nelze zásadně souhlasit, neboť již sama o sobě obsahuje rozdílné závěry o povaze úkonů exekutora. Nejprve autoři komentáře mají za to, že ust. § 90 odst. 1 EŘ upravuje nároky exekutora za veškerou činnost tzn. veškeré úkony, avšak následně tvrdí, že exekuční činností jsou úkony exekutora a jeho zaměstnanců konané v rámci pověření a směřující k vymožení nároku oprávněného. Jedná se tedy o interpretaci zjevně si odporující, neboť v prvním případě by se jednalo i o úkony, které soudní exekutor provádí před jeho pověřením, avšak v druhém případě se jedná o úkony prováděné až po jeho pověření.

Nepochybně zajímavý je pohled na nejednotnost soudní praxe při přiznávání odměny soudním exekutorům před jejich pověřením např. při zastavení řízení nebo zamítnutí návrhu soudem prvního stupně resp. odvolacím soudem. Podotýkám, že se jedná o rozhodnutí soudů podle staré právní úpravy (před novelou EŘ) tzn. že tehdy ještě exekutor ani nečinil žádné úkony tudíž mu víceméně nevznikaly žádné náklady, pouze snad výjimečně, když mu přišel návrh na nařízení exekuce k němu místo soudu a musel ho postoupit, a nebo pokud učinil úkony po nařízení exekuce a poté bylo odvolacím soudem usnesení o nařízení exekuce změněno, tak, že návrh se zamítá.

Městský soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 14 Co 272/2003 vyjádřil názor, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se ustanovení § 87 a násl. ex. ř. neužije, „neboť upravuje situaci nařízení exekuce“, pročež platí ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., a povinný a exekutor mají právo na náhradu nákladů proti oprávněnému. Určení výše náhrady je pak podle tohoto názoru „v kompetenci exekutora“, který rozhodne podle § 88 ex. ř. Vykonatelný exekuční příkaz pokládá městský soud za exekuční titul podle § 40 odst. 1 písm. g) („ve spojení s § 87 odst. 4“) ex. ř." Tento názor považuji za zcela chybný, neboť soudní exekutor přece nemůže o nákladech rozhodovat, když nebyl pověřen.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 2997/2003 tento názor rozvíjí o úsudek, kdo má být určen (v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) povinným k náhradě nákladů exekuce; podle jeho mínění je jím (analogií § 142 odst. 1 o. s. ř.) oprávněný, jelikož nebyl ve věci úspěšný. Soud si opatří předtím než rozhodne od exekutora vyčíslení nákladů exekuce; odměnu exekutora lze stanovit analogicky podle § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Podobně Krajský soud v Ostravě (sp. zn. 9 Co 1120/2004) míní, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nemůže být rozhodováno o nákladech exekuce podle § 87 ex. ř. příkazem exekutora, a je proto nezbytné, aby o nich rozhodl soud. Povinnost k náhradě má být uložena oprávněnému, jelikož se svým návrhem neměl úspěch, a to do tří dnů od právní moci usnesení, jímž bude určena výše těchto nákladů (za přiměřeného užití § 155 odst. 1 o. s. ř.); „samostatné usnesení o výši těchto nákladů bude vydáno poté, co soudní exekutor odměnu a náhrady vyčíslí“. V těchto případech spatřuji pochybení především v tom, že soudy přiznávali exekutorovy náklady podle ustanovení, které na danou situaci nelze použít (viz níže).

Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 25 Co 175/2004 naopak soudí, že exekutor má právo na odměnu za exekuční činnost i v případě, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, pokud se tak nestalo z důvodů, které exekutor zavinil (§ 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).

V usnesení ve věci sp. zn. 12 Co 593/2003 Krajský soud v Brně však pokládá za vyloučené, aby exekutorovi byla přiznána oproti oprávněnému odměna podle § 5, § 6 odst. 1, 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; podle jeho názoru na skutečnost, že exekutor již provedl exekuční úkony, ale následně zaniklo jeho pověření v důsledku změny prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, nepamatuje ani § 11 této vyhlášky, a ani analogií jiných ustanovení nelze dospět k jinému závěru, než že exekutorovi odměna nenáleží.²⁰⁴ K tomuto názoru snad lze jen dodat, že soud zde neřešil otázku pravomocného a nepravomocného pověření. V této souvislosti totiž zůstává pro mě nezodpovězenou otázkou, zda exekutor na základě nepravomocného rozhodnutí o jeho pověření k provedení exekuce, které ještě nenabylo právní moci ve výroku o nařízení exekuce může provádět nějaké úkony směřující k vymožení exekuce nebo naopak nikoliv. Pokud by soud měl za to, že soudní exekutor byl pověřen, tak pak by mu přece náležela pouze náhrada účelně vynaložených hotových výdajů, a to i přesto, že poté byl návrh zamítnut. Dle mého názoru je však podstatné, že exekutor nemůže de facto stejně žádné úkony směřující k provedení exekuce vykonat (zabavit majetek či označit plombami apod., neboť exekuce nebyla ještě pravomocně nařízena, a to i přesto, že byl pověřen okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce.²⁰⁵ Pak by tedy bylo na posouzení soudu zda jeho vynaložené hotové výdaje byly opravdu vynaloženy účelně.

K tomuto problému se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém Stanovisku. Nejprve si osvojil výklad ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí, který poté analogicky použil i na exekuční řízení. „V řízení o výkon rozhodnutí pro uvedené poměry platí, že se zvláštní pravidlo vyjádřené v § 270 odst. 1 o. s. ř. neuplatní, a soud nemůže postupovat jinak, než že podle § 254 odst. 1, § 142 o. s. ř. uloží oprávněnému konkrétní povinnost k peněžitému plnění, k jejímuž splnění již musí stanovit lhůtu; vykonatelnost takového rozhodnutí pak nastává jejím uplynutím (§ 171 odst. 1 o. s. ř.) a vykonat je lze jen v jiném řízení. Totéž platí v případě, že ještě před nařízením výkonu rozhodnutí oprávněný vzal návrh zpět, případně soud vykonávací řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, neboť o nákladech řízení pak soud rozhodne podle § 254 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.; podle ustanovení § 254 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud o nákladech řízení tehdy, jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí odmítne za podmínek vyslovených v § 43 odst. 2 o. s. ř.“ ²⁰⁶ Podle Nejvyššího soudu není důvod nepoužít tyto závěry i v exekučním řízení (§ 52 odst. 1 ex. ř. – subsidiarita občanského soudního řádu).

Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Výslovně se k tomu v exekučním řízení přihlašuje úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce (srov. § 87 odst. 3 EŘ). To však postihuje právě jen tyto (typické) situace, pro které je příznačným důsledkem, že povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) zatěžuje povinného.

Praktické jsou ovšem i případy opačné, kdy oprávněnému „plný úspěch“ nesvědčí – kupříkladu, je-li jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítnut. Pak se tento režim nákladového rozhodování logicky uplatnit nemůže.

Proto podle Nejvyššího soudu je nutné považovat za správný názor ten, že v případě, že návrhu na nařízení exekuce nebylo vyhověno, jsou ustanovení § 87 odst. 2 a 3 EŘ nepoužitelná, a prostřednictvím § 52 odst. 1 EŘ je nutné vycházet z výše uvedených ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o.s.ř. Přímý průmět důsledků jejich užití je však z povahy věci možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s jim vzniklými náklady. Nejenže tedy nelze aplikovat ustanovení § 87 odst. 2, věty druhé, EŘ, že náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný, nýbrž pravidlem bude, že oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému. Oproti řízení o výkon rozhodnutí vystupuje v řízení exekučním další („nákladový“) subjekt, totiž exekutor, s nímž zákon spojuje tzv. náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 ex. ř. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3 ex. ř.) a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil.²⁰⁷

Podle Nejvyššího soudu pak eventualitu založení procesněprávního (nákladového) vztahu mezi oprávněným a exekutorem zákon pro obdobnou situaci zastavení exekuce předjímá výslovně (v ustanovení § 89 EŘ), a již proto není správný názor, že stanovit náhradovou povinnost mezi oprávněným a exekutorem je „pojmově“ vyloučeno. Dále Nejvyšší soud dodává, že „obdobnou situaci zastavení exekuce“ představuje ta, kdy exekutor byl provedením exekuce (již) pověřen, tj. když k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce dochází v odvolacím řízení; zde také spočívá těžiště výše předznamenaného problému soudní praxe.

Já se osobně s takovým výkladem neztotožňuji, a to právě především proto, že takový procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem lze založit jen tehdy, pokud již byl soudní exekutor pověřen k provedení exekuce. Dle mého názoru to plyne i z logiky věci a úmyslu zákonodárce, neboť dle tehdy platné právní úpravy (tzn. v roce 2005) zákonodárce jednoznačně předpokládal, že soudnímu exekutorovi mohou vzniknout náklady exekuce až po jeho pověření, neboť exekutorovi ani neumožnil provádět jakékoliv úkony před jeho pověřením, jak učinil naopak podle novelizovaného exekučního řádu, k čemuž však zcela opomněl zákonodárce přizpůsobit (změnit) ustanovení o náhradě nákladů exekuce.

Dále co se týče připodobnění postavení exekutora k postavení oprávněného při hrazení nákladů exekuce dle § 87 odst.3 EŘ, tak s tím zásadně nesouhlasím, neboť se domnívám, že v tomto smyslu exekuční řád zcela evidentně hovoří o exekutorovi jako o samostatném nákladovém subjektu, který má nárok na náhradu nákladů exekuce dle výsledku řízení, tak jak tomu je u státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. K tomu lze dodat, že jak exekutor, tak i stát jsou v tomto smyslu účastníky řízení pouze co se týče rozhodování o nákladech řízení.

Jak již tedy bylo výše podrobně rozebráno, připodobňovat postavení exekutora k postavení oprávněného podle § 87 odst. 3 EŘ nelze, ale lze však analogicky připodobnit postavení soudního exekutora k postavení soudního znalce resp. státu.

Shrnutí:

Novelizovaná část exekučního řízení před nařízením exekuce vyvolává zcela nepochybně celou řadu interpretačních nejasností, což je vidno i v nejednotné soudní praxi. Z mého pohledu určité nejasnosti může způsobit také situace, kdy soudní exekutor jednoduše nevyzve oprávněného k opravě vad v návrhu dle § 39 odst. 1 a na výzvu soudu, aby tak učinil také nereagoval a ničeho neučinil ve stanovené 15 denní lhůtě. Na takovou situaci však nelze ani aplikovat ust. § 30 EŘ podle kterého musí exekutor provést požadované úkony s výjimkou uvedených důvodů. Je tomu tak právě proto, že dané ustanovení platí pouze pro soudní exekutory již pověřené. I když tedy má soudní exekutor určité povinnosti ze zákona před jeho pověřením, vázán požadavky soudu je až po jeho pověření. Jak v této situaci postupovat ukáže až samotná soudní praxe nebo změna zákona.

Je zřejmé, že celý tento interpretační problém je způsoben závažným pochybením zákonodárce samotného, který citovaná ustanovení žádným způsobem novelou nepřizpůsobil k nově vznikajícím nákladům soudního exekutora před nařízením exekuce. Z mého pohledu došlo ke zcela absurdní situaci, kdy zákonodárce novelou exekučního řádu uložil soudním exekutorům nové povinnosti tj. vedení exekučního spisu, případně vyzývat oprávněného k opravě vad v návrhu, avšak jakoby zcela „ignoroval“ (opomenul) fakt, že při této činnosti vzniknou exekutorům určité náklady (hotové výdaje např. za poštovné, ztráta času, vedení spisu). Jsou zde tedy dvě strany jedné mince. Na jedné straně by měl mít soudní exekutor nárok (právo) na náhradu vzniklých nákladů v souvislosti s přijetím návrhu, případnou opravou návrhu, vedení spisu a zaslání návrhu soudu, avšak na straně druhé takový nárok mu žádná právní norma za tyto úkony nepřiznává. Jedná se tedy o mezeru v zákoně (nepravá teleologická mezera), kterou však lze stěží interpretovat ve prospěch soudních exekutorů.

Nabízí se zde dvě varianty řešení. První možností je doporučit soudnímu exekutorovi uzavřít písemnou smlouvu s oprávněným dle § 74 odst. 3 o další činnosti. Domnívám se, že za těchto okolností by bylo možné úkony soudního exekutora před jeho pověřením, a to i po zahájení exekučního řízení podřadit pod § 74 odst. 1 písm. a). Zůstává však otázkou, zda by na takové podmínky oprávněný přistoupil nebo by spíše podal návrh na nařízení exekuce k exekutorovi jinému. Je nutno brát i v úvahu, jak by takové uzavření této smlouvy v praxi probíhalo, když oprávněný bez dalšího exekutorovi zašle návrh na nařízení exekuce a ten však dle zákonného znění nemůže takové podání odmítnout s tím, že úkony neprovede dokud s ním oprávněný neuzavře předmětnou smlouvu dle § 74 odst. 3 EŘ. V případě uzavření takové smlouvy by pak také bylo na posouzení soudu, zda by tímto krokem nenastaly důvody pro vyloučení exekutora (§ 29 odst. 1 EŘ).

Druhým a nepochybně nejrozumnějším řešením je změna exekučního řádu, tak, aby zákon výslovně přiznával soudním exekutorům náhradu vynaložených nákladů za provedené úkony před nařízením exekuce tedy před jejich pověřením.

Pokud by měl být učiněn nějaký závěr, tak provedené analýzy nepochybně dokazují, že přenesení pravomocí soudu na soudního exekutora, co se týče odstraňování vad v návrhu resp. činění úkonů před samotným nařízením exekuce nebylo zrovna krokem úspěšným.