Interpretace právní normy, druhy výkladu

= postup, jehož cílem je zjištění obsahu a smyslu právní normy

Interpretace:

A. Podle způsobu výkladu

1. Jazykový (Gramatický) - objasňuje smysl právní normy podle její jazykové stavby

2. Logický – hledá smysl normy v její logické stavbě a logických zákonitostech jejího zařazení v textu právního předpisu, argumenty používané při logickém výkladu:

argument opaku (a contrario)

argument od většího k menšímu (a maiori ad minus)

argument od menšího k většímu (a minori ad maius)

argument a simili – analogie – viz dále)

argument ad absurdum

3. Systematický – objasňuje význam normy podle jejího zařazení v systematice právního předpisu nebo souboru právních předpisů

4. Historický

5. Teleologický – usiluje o postižení smyslu a cíle PN

6. Srovnávací (komparativní)

Výklad právních norem – analogie

slouží pro řešení případů právem výslovně neupravených (např. nepojmenované smlouvy):

1. Analogie zákona (analogie legis) - na případ se použije nejpodobnější (nejbližší) právní norma

2. Analogie práva (analogie iuris) - použije se, pokud analogie zákona není možná, tj. neexistuje žádná podobná právní norma, věc je nutno řešit na základě obecných principů českého právního řádu

- Analogie není v zásadě přípustná v právu trestním, používá se v soukromém právu (v občanském zákoníku je užití analogie upraveno pro závazky v § 491/2 OZ)

B. Podle rozsahu výkladu

Doslovný (v ČR doslovný není)

Rozšiřující (extenzivní)

Zužující (restriktivní)

C. Podle osoby provádějící výklad

1. Legální – je obecně právně závazný, podává jej orgán, který byl ústavou k takovému obecně závaznému výkladu výslovně zmocněn. (v ČR takového zmocnění není)

2. Oficiální – podává státní orgán pro podřízené orgány či pracovníky, není obecně závazný, někdy je nazýván služebně závazným, není pro soudy

3. Výklad podávaný v rozhodnutích či stanoviscích Nejvyššího soudu – není obecně závazný, ale významným způsobem ovlivňuje soudní praxi, soudy jej berou za základ při řešení konkrét. případu

4. Výklad provádějící orgán aplikující právo - soudy, správní orgány (staveb.úřad, vodohospodář.úřad..) je právně závazný v konkrétním posuzovaném případě (nikoliv obecně). Z hlediska používaných metod výkladu orgánem, rozlišujeme:

   • Gramatický, logický, systematický, historický či sociologický, a také

   • Výklad doslovný (adekvátní), zužující (restriktivní) či rozšiřující (extenzivní)

5. Vědecký – založen na vědeckém zkoumání platného práva, podávají jej právní teoretici, vědci. Je obsažen v komentářích k zákonům, v učebnicích, vědeckých statích a časopisech,…., není obecně závazný.

4. Prameny práva - definice, materiální a formální prameny, originární a derivativní, členění také dle původu (vnitrostátní, mezinárodní, unijní), řešení konfliktu pramenů

PRÁVO je:

• soubor platných právních norem = pravidel chování (objektivní právo)

• oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem (subjektivní právo)

VÝVOJ PRÁVA

• Původně spojováno se spravedlností (ant. Řecko)

• první ucelený systém soukromého práva vznikl v antickém Římu (○ „souhrn pravidel spravedlivého a dobrého)

• středověk využíval antické spisy (glosy)

• rozvoj s nástupem absolutistických monarchií

• dnešní práva (např. dědičné, o uzavírání manželství, vydědění, úprava smluv) vycházejí z práva Římského

• Římské právo přetrvalo díky míšení obyvatel v období expanze po rozpadu říše, dobyvatelé si osvojili tamní příjemné zvyky, dokonce i místní právo

Prameny práva = formy, v nichž je právo obsaženo

Materiální prameny práva - nepsané skutečnosti, které nutí stát k jisté úpravě vztahů, mohou jimi být například společenské či hospodářské poměry, ale i historické okolnosti, nebo dokonce nahodilé skutečnosti typu přírodních či jiných katastrof

Formální prameny práva - zdroje, které nám vysvětlují samotné právo – lépe řečeno jsou to zdroje, které nám dávají k dispozici samotné právo a jeho konkrétní obsahy

- existuje spousta typů formálních pramenů práva

• hlavními či tzv. primárními jsou to pr. předpisy (normativní právní akty), normativní smlouvy, soudní a správní precedenty a judikatura, pr. obyčeje a některé další

• sekundárními prameny práva to mohou být učebnice, právnické slovníky, právnická periodika, vládní dokumenty a mnohé další

- v našem, tj. kontinentálním systému práva jsou používány převážně právní předpisy a normativní smlouvy, obyčeje pouze okrajově a samotné precedenty a judikatura minimálně

Nepsané prameny práva - starší, vyskytovaly se již ve starověkém Řecku či Římě, první kodifikace probíhaly až později a často vycházely z právních obyčejů či jiných zvyků (pr. obyčej, soudní precedent)

Psané prameny práva - novější a mnohem častěji užívané (právní předpisy či normativní smlouvy)

Zákony (právo psané) – akty nejvyššího orgánu státní moci, jejich prostřednictvím se stanovují závazná pravidla chování pro občany, organizace, státní orgány

Právní obyčej (právo nepsané) – nejstarší, na základě dlouhotrvajícího faktického a masového uskutečňování nějakého chování z něj se pak jako z daného a závazného vycházejí nejen všechny subjekty, ale i státní orgány, které jej uplatňují a vynucují

Soudní precedent (vzor) – soud svým rozhodnutím řeší případ dosud neupravený pr. normami a veškerá další rozhodování v případech stejného druhu jsou vázána tímto vzorem prvního rozhodnutí

Normativní smlouva – ustanovení jsou obecná a upravují celou skupinu pr. vztahů stejného druhu a neurčitého počtu (kol. smlouvy mezi zam. a odbory)

Mezinárodní smlouvy – mají aplikační přednost před vnitrostátním právem, mezi 2 státy (charta OSN)

Originární (původní) – pr. předpis upravuje společenské vztahy přímo na základě ústavního zmocnění a může tak činit i tam, kde úprava dosud neexistovala, tj. v případě nařízení, originární právní předpis nesmí však být v rozporu s Ústavou (zákon, zákonná opatření)

Derivativní (odvozený, prováděcí) – pr. předpis provádí právní předpis vyšší právní síly, na jehož základě byl vydán, např. nařízení vlády provádí zákon, odvozená úprava musí být na základě zákona a v jeho mezích (nařízení vlády, rozhodnutí prezidenta republiky)