20. Soutěžní právo - nekalá soutěž, ochrana hospodářské soutěže

(2972)

=boj obchodních subjektů o lepší postavení na trhu, má určitá pravidla.

V hospodářské soutěži jde o to, který z více subjektů dosáhne určitého cíle jako první nebo jediný. Hospodářská soutěž je upravena obchodním zákoníkem a zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Zákon o ochraně hospodářské soutěže slouží proti nedovolenému zneužívání soutěže. Vztahuje se na podnikatele, státní orgány a obce. Postihuje jednání provedená i nás nebo v zahraničí, pokus se projeví na našem trhu. Zakazuje: uzavírání kartelových dohod, pokud mohou mít za následek omezení hospodářské soutěže (spojení se proti někomu jinému). Fůze podniků vedoucí k omezení hospodářské soutěže, je potřeba mít souhlas úřadu pro hospodářskou soutěž. Zneužití výsadního postavení monopolu. Na dodržení zákona dbá úřad pro hospodářskou soutěž. Může postihovat subjekty pokutou.

Nekalá soutěž je jednání v rozporu s dobrými mravy a s principy hospodářské soutěže. Je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Jde například o klamavou reklamu, klamavé označování zboží a služeb, vyvolání nebezpečné záměny, podplácení, zlehčování, porušení obchodního tajemství a ohrožení zdraví či životního prostředí, vyvolání nebezpečí záměny, srovnávací reklamy,...

21. Historický vývoj es a eu – nejdůležitější smlouvy od roku 1950 (obsah), dopad na čr

Vývoj e – územní expanze

V současnosti 28 zemí

1951- Pařížská smlouva  vstoupila v platnost 1952- zakládá ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) vzniklo po druhé světové válce, aby díky zahraničnímu obchodu zabránilo dalšímu válečnému konfliktu

1957 – Římská smlouva- kterými vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)

Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsko se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko.

1952 + 1958 –Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko;

1973 –„Severní rozšíření“–VB, Dánsko, Irsko;

1981 –Řecko

1986 –Španělsko a Portugalsko

1995 –Finsko, Švédsko, Rakousko

2004 -Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko;

2007 –Rumunsko, Bulharsko;

2013 – Chorvatsko

???Turecko

Vývoj ES

50. léta –integrace

60. léta –krize (Lucemburský kompromis)

70. stagnace (ropná krize…)

80. léta –nový impuls -JEA (1. červenec 1987)

90. léta

1993 –vznik EU –Maastrichtská smlouva

1995- Schengenský prostor

1997 (1999) –Amsterodamská smlouva

2001 (2003) –Niceská smlouva

? –Smlouva o Ústavěpro Evropu

Od 1.5.04 se ČR stala členským státem Evropských společenství resp. EU, což přineslo velké změny v pr. řádu ČR. V současné době prochází pr. řád ČR změnami v souvislosti se sjednocením našich pr. norem s evropským právem. Vývoj institucí, konec II. světové války – zbídačené země, pomoc západní Evropě, zamezení obnovy rozbrojů mezi Francií a Německem, zásluhy na tom měli Churchil a Schuman.

• Evropská společenství – 3 mezinárodní organizace

1. Evropské společenství uhlí a oceli – 1952 (zakladateli Benelux, Něm, F., I.), uzavřeno na 50 let a nebylo znovu obnoveno

2. Evropské hospodářské společenství – 1957, na základě podpisu římských dohod

3. EUROATOM - 1957

Tato evropská společenství jsou nadnárodní organizace, které mají vlastní právní subjektivitu.

• EU (Evropská unie) – společenství států, kteří se rozhodli vzájemně spolupracovat a postupně se integrovat v nadnárodní strukturu. V současné době má EU 28 členských států.

• Smlouva o EU (Maastrichtská) – 1992, stanovila harmonogram zavedení Eura a rozšířila pravomoci Evropského parlamentu. Po uzavření této sml. tvoří EU tři pilíře (antický chrám):

• ES (evropská společenství) – hospodářská a měnová unie, společný trh, soc.fondy, výzkum a technologický rozvoj…. Prostředky: nařízení, směrnice, rozhodnutí

• SZBD (společná zahraniční bezpečnostní politika) – zahraniční politika, bezpečnost, lidská práva a demokracie, právní stát, mír. Prostředky: společný postoj, společná akce

• SVJV (spolupráce ve věcech justice a vnitra) – azyl, hraniční kontrola, drogy, boj proti mezinárodní kriminalitě,.. Prostředky: společný postoj, společná opatření, mezinárodní smlouva

• Amsterdamská smlouva – 1997, prohloubila společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, zejména přispěla k harmonizaci vízové a přistěhovalecké politiky EU.

• Smlouva s Nice – 2001, smlouva o přistoupení nových 15 členů

Lisabonská smlouva:

Demokratičtější a transparentnější Evropa: Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více možností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy.

Posílená úloha Evropského parlamentu: Evropský parlament, který je přímo volený občany EU, získává významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajišťuje rovnocenné postavení Evropského parlamentu vůči Radě, jež zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU.

Větší zapojení národních parlamentů: národní parlamenty se mohou lépe zapojit do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda Unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska požadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Spolu s rozšířením pravomocí Evropského parlamentu znamená tato změna posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích postupech EU.

Silnější hlas pro občany: díky tzv. „občanské iniciativě“ může jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů.

Rozdělení pravomocí: díky přehlednému rozdělení pravomocí je jasnější, co dělají členské státy a co EU.

Vystoupení z EU: smlouva poprvé výslovně uznává možnost vystoupení z Unie.

Efektivnější Evropa: Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech.

Efektivní rozhodování: hlasování kvalifikovanou většinou v Radě je rozšířeno do nových oblastí, čímž se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaženo, pokud souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel Unie.

Stabilnější a efektivnější institucionální rámec: smlouva vytváří funkci předsedy Evropské rady, který je volen na dva a půl roku, zavádí přímou vazbu mezi volbou předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje nová ustanovení o složení Evropského parlamentu a stanoví jasnější pravidla pro posílenou spolupráci a jasnější finanční ustanovení.

Vyšší akceschopnost EU v zájmu kvality života občanů: smlouva zvyšuje akceschopnost EU v několika oblastech, jimž občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, služeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudržnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce správních orgánů.

Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost: Lisabonská smlouva umožňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů.

Demokratické hodnoty: smlouva rozvádí a posiluje hodnoty a cíle, na nichž je EU založena. Tyto hodnoty by měly sloužit jako reference pro občany a ukazovat partnerům ve světě, co Evropa nabízí.

Občanská práva a Listina základních práv: smlouva zachovává stávající práva a zavádí nová. Zejména zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních práv a činí Listinu právně závaznou. To se týká občanských, politických, hospodářských a sociálních práv.

Svoboda občanů EU: smlouva zachovává a posiluje tzv. „čtyři svobody“ a politické, hospodářské a sociální svobody občanů.

Solidarita mezi členskými státy: smlouva stanoví, že EU a její členské státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Zdůrazněna je též solidarita v oblasti energetiky.

Větší bezpečnost pro všechny: EU získává vyšší akceschopnost v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, a je tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti a terorismu. Cílem nových ustanovení týkajících se civilní ochrany, humanitární pomoci a veřejného zdraví je též posílení schopnosti EU reagovat na ohrožení bezpečnosti občanů.

Evropa jako globální aktér: Lisabonská smlouva zajistí soudržnost jednotlivých složek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získává ve vztazích se svými partnery ve světě jasný hlas a bude moci využít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států.

Nová funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise, zajišťuje větší soudržnost, viditelnost a účinek vnější činnosti EU.

Nová Evropská služba pro vnější činnost bude poskytovat podporu vysokému představiteli.

Právní subjektivita EU posílí vyjednávací pozici Unie a zvýší efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace.

Změny v evropské bezpečnostní a obranné politice se netýkají zvláštních pravidel rozhodování, avšak umožňují posílenou spolupráci menší skupiny členských států.

Evropský prezident

• _ stálý předseda Evropské rady

• _ 2,5 leté funkční období

• _ možnost 2 funkčních období po sobě

• _ řídí summity

Šéf unijní diplomacie

• _ zastupuje Unii navenek v otázkách společné

• zahraniční a bezpečnostní politiky

• _ předsedá Radě pro vnější vztahy (bez

• hlasovacího práva)

• _ místopředseda komise pro vnější vztahy

• _ vede Evropskou službu pro vnější činnost

• _ nová instituce, dotváří se, co vlastně bude dělat

• _ překryv pravomocí s evropským Prezidentem

Rozhodování v Radě EU

• _ rozšíření oblastí, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou

• _ jednomyslnost:

• _ daně,

• _ sociální zabezpečení

• _ zahraniční politika

• _ společná obrana

• _ operativní policejní spolupráce

• _ jazyková pravidla a otázka sídel institucí

Soudní dvůr EU

• _ Soudní dvůr

• _ Tribunál

• _ Soud pro veřejnou službu

Soudní dvůr EU

Soudní dvůr

• _ řízení o předběžné otázce

• _ žaloba pro nesplnění povinnosti

• _ žaloba na neplatnost

• _ kasace proti rozhodnutím Tribunálu

• _ přezkum rozhodnutí Tribunálu a Soudu pro

veřejnou službu (mimořádný opr. prostředek)

Tribunál

• přímé žaloby FO/PO proti orgánům EU i

proti právním předpisům

• žaloby členských států proti Komisi

• žaloby o náhradu škody způsobené EU či

jejími zaměstnanci

• ochranná známka Společenství

• kasační stížnost proti rozhodnutím Soudu

pro veřejnou službu

• aj.

Soud pro veřejnou službu

• EU vs. Zaměstnanci

Listina základních práv EU

• práva v 6 hlavách

• důstojnost

• svoboda

• rovnost

• solidarita

• občanská práva

• soudnictví

• ekonomická a sociální práva – silně kontroverzní

22. Insolvence, odpovědnost osob jednajících za pr. osoby – základní pojmy insolvenčního práva, řešení úpadku, důsledky a dopady pro třetí osoby, odpovědnost statutárních zástupců za nesplnění zákonných povinností, odpovědnost za překročení oprávnění k jednání

PO i FO, ať již podnikající či nepodnikající se mohou dostat do situace, kdy nejsou schopny plnit své závazky. Takovýto stav se obecně označuje jako insolvence (úpadek) a platné právo stanovuje způsoby jejího řešení.

ÚPADKOVÉ PRÁVO

Úpadkové právo, v současnosti označované jako insolvenční, bývá tradičně systematicky řazeno k právu obchodnímu, popř. do občanského práva procesního. V rámci úpadkového práva se regulují postupy při vymáhání pohledávek vůči dlužníkům, kteří jsou v úpadku.

Aplikace insolvenčního zákona vyžaduje i znalost prováděcích předpisů vydaných Ministerstvem spravedlnosti, které mj. podrobně stanoví náležitosti některých úkonů řízení.

Vlastní insolvenční zákon upravuje:

• řešení úpadku dlužníka soudním řízením (insolvenční řízení)

• oddlužení dlužníka v úpadku

Úpadek a insolvenční řízení

Úpadkové právo řeší situaci dlužníka nazývanou úpadek. Jde o objektivně (tj. bez ohledu na zavinění dlužníka) vzniklý stav, kdy dlužník, který má více věřitelů (nejméně 2), není schopen upokojovat jejich peněžité pohledávky, popř. se nachází v postavení, které nasvědčuje tomu, že tyto pohledávky nebude schopen upokojit v budoucnu. Tento stav může nastat u FO, PO, podnikatelů i nepodnikatelských subjektů. Úpadek podnikatelského subjektu může vyvolat úpadek jeho dodavatelů či odběratelů, vzestup nezaměstnanosti v regionu a sociální problémy. Úpadek FO má závažné důsledky i pro dlužníkova manžela a členy jeho domácnosti a osoby, vůči kterým dlužník plní vyživovací povinnosti. Úpadek je základním pojmem insolvenčního práva. Je též hmotněprávní podmínkou insolvenčního řízení.

Insolvenční zákon rozlišuje podle toho, jak se úpadek zjišťuje, dva druhy úpadku, a to:

• platební neschopnost

• předlužení

Platební neschopnost

Dlužník je v úpadku, jestliže má:

• více věřitelů

• peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti

• tyto závazky není schopen plnit

O platební neschopnost se jedná tehdy, když dlužník není schopen dostát svých peněžitých závazkům. V tomto případě není důležité, jak velký majetek dlužník má a jak velké jsou jeho závazky; jde pouze o to, že dlužník tyto závazky včas neplní (není schopen plnit)-

Zákon upravuje vyvratitelnou domněnku platební neschopnosti. Má se za to, že dlužním není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže:

• zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků

• závazky neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti

• není možné dosáhnout upokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí

• nesplnil povinnosti předložit příslušné seznamy, které mu uložil insolvenční soud.

Dlužníkem v úpadku může být v tomto případě FO, PO, podnikatelský i nepodnikatelský subjekt.

Předlužení

Úpadek předlužením se zjišťuje pouze u PO nebo FO – podnikatelů. Tyto osoby jsou zpravidla povinny vést účetnictví či evidence, z nichž lze zjistit rozsah jejich majetku a výši jejich závazků. Taková osoba je tedy v úpadku také, je-li předlužena, což znamená, že:

• má více věřitelů

• souhrn jejích závazků převyšuje hodnotu jejího majetku

Přihlíží se též k správě majetku dlužníka, pokud lze předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat, což znamená, že lze přihlížet k výnosům, které dlužník očekává.

INSOLVENČÍNÍ ŘÍZENÍ

Insolvenční řízení je soudní řízení, v němž uplatňují věřitelé své pohledávky vůči dlužníkovi v úpadku. Specifickým znakem tohoto řízení je, že všichni věřitelé vymáhají své pohledávky zároveň, aby tak bylo možné dosáhnout „spravedlivého“ uspokojení jejich pohledávek. V insolvenčním řízení jde však o víc než o pouhé vymožení pohledávek věřitelů: mají být alespoň částečně eliminovány nežádoucí ekonomické a sociální důsledky úpadku dlužníka pro něho samého i další subjekty.

Insolvenční řízení, podobně jako řízení konkursní či vyrovnací, je zvláštním typem občanského soudního řízení. S ohledem na veliký počet subjektů a také nároků, o kterých se rozhoduje v jediném řízení, musí být právní úprava insolvenčního řízení v mnohém odlišná. Odlišnosti se týkají procesních subjektů, opravných prostředků, rozsahu dokazování, doručování a celého průběhu řízení vůbec.

Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:

• musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn

• má se dosáhnout rychlého, hospodářského a co nejvyššího uspokojení věřitelů

• věřitelé, kteří mají zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v řízení rovné možnosti

• práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením řízení nelze omezit rozhodnutím soufu ani postupem insolvenčního správce

• věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže jim to zákon dovoluje

Vedle těchto zásad se v řízení podpůrně uplatní též zásady občanského soudního řízení a samozřejmě musí být šetřeno i ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces.

PROCESNÍ SUBJEKTY V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ

• insolvenční soud

• dlužníka

• věřitele, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníkovi

• insolvenčního správce

• státní zastupitelství, pokud vstoupilo do řízení

• likvidátora dlužníka